Dračí krev

Kapitola III.

Netušila, jak daleko od jeskyně utekla. To si uvědomovala až tehdy, když se vracela. Bylo něco kolem odpoledne, když začala konečně poznávat okolní stromy, jež byli označeny křížky vytesanými do kůry. Už by byla slavila, kdyby si nevšimla šedého dýmu nad korunami stromů.

,,Ale ne... Ne, ne!'' vyjekla splašeně. Ten dým šel přímo od místa, kde se nacházel jejich tábor. To nebylo vůbec dobré znamení. Snažila se přidat na rychlosti, ale už tak byly její nohy vyčerpané. Bolely jí a odmítaly zrychlovat. Proto aspoň držela stálé tempo.

Když doběhla na otevřenou louku, kde se jejich jeskyně nacházela, nepoznávala to tam. Žlutá tráva, kterou za tu dobu usušily sluneční paprsky, hořela. Venku před jeskyní ležela těla jejích přátel, zkrvavená a nehybná. Z jeskyně vycházel dým a sem tam zahlédla jazyky divokého ohně, který pohlcoval vše uvnitř.

Violetino srdce vynechalo pár úderů. Její nohy se najednou proměnily v rosol. Nebyla schopná něco říct. Jen sledovala tu pohromu, co se roztírala před jejíma očima. Jak se tohle mohlo stát? Kdo to udělal?

Rozhlédla se okolo. Nepřítel nikde nebyl. Nejspíš odešel anebo se někde skrýval, čekajíc na ni. To si ale Violet neuvědomovala. Jediné, co vnímala, byl onen tragický výjev. Ta největší noční můra, které se jako malá obávala.

Pomalu vykročila k nehybným tělům a doufala, že najde aspoň malý náznak života. Jako první se zastavila u Olivera. Měl podříznutý krk jako prase na porážce. Kolem něho bylo spoustu krve, kterou i samotná půda odmítala vsát do sebe. Pak přešla k Lauren. Její hlava byla otočená do nemožné pozice. Oči a ústa otevřená v němém výkřiku. Ani u jednoho nebyla jediná známka života.

Violet nechtěla vidět tělo Jakuba. Už teď cítila, že se pozvrací. Přesto ale k němu přešla. Potřebovala zjistit, zda je mrtev i on.

V břiše měl hlubokou bodnou ránu, která stále krvácela. Čeho si ale Violet všimla, bylo rychlé a slabé zvedání jeho hrudníku. Okamžitě k němu padla na kolena a dotkla se ho.

,,Jakube! Jakube, slyšíš mě?'' zeptala se. Její hlas i pohled byly zoufalé.

Jeho řasy se zatřásly a mírně zvedly, aby umožnili očím pod nimi pohlédnout na osobu, jenž mluvila. ,,Vi-Violet...'' zašeptal. Jeho hlas byl slabý a z úst mu tekla krev. To nebylo dobré. Kůži měl bledou a prsty studené jako led. Před očima se mu mlžilo a znovu rozostřovalo, jak se snažil zůstat při vědomí.

,,Jakube, co se stalo? Proč jsou všichni mrtví? Kdo vám to udělal? Rychle, odpověz!'' tlačila na něj Violet. Neměla dost času. Cítila, že Jakubova duše opouští tělo. Potřebovala vědět, kdo to udělal, aby se mohla tomu hajzlovi pomstít.

,,Jin...dři...ch... Jin-dřich...on'' vydechl s námahou Jakub. Na tvář mu padaly Violetiny slzy, avšak byl příliš slabý na to, aby si je setřel z tváře.

,,Jindřich?'' nechápala Violet a rozhlédla se kolem. Nikde ho neviděla. ,,Kde je? Měl se přece vrátit! Musím ho najít! Musí být v nebezpečí!'' Už se zvedala, když vtom ji Jakub chytil za ruku, jak nejsilněji mohl a vykřikl:

,,Ne!''

Violet na něj nechápavě pohlédla. ,,Proč ne? Co je s Jindřichem? Jakube řekni mi to!'' vyjekla frustrovaně a sledovala svého umírajícího přítele.

,,On... On nás... zr-adil... Violet, u-teč... Jde... Po tobě.'' To byla poslední slova, co Jakub řekl. Potom jeho ruka ochabla, oči pohasly a naposledy vydechl. Violet jen šokovaně sledovala, jak Jakubova ruka dopadla zpět na zem, bez jediné známky života.

Celou plání se ozval její zoufalý výkřik. Plakala nad ztrátou přátel. Nad ztrátou Lauren, Jakuba a Olivera. Avšak mezi slzami smutku se nacházely i slzy hořkosti. Zlost směřována proti zrádci, jenž měl na rukou jejich krev. Ten, jehož považovala za člena rodiny, je zradil.

,,Tak tady jsi. Říkal jsem si, kdy se ukážeš.''

Violet semkla ruce v pěst a pomalu se zvedla. Očima vyhledala majitele hlasu, jenž vyšel z dýmu jeskyně. V ruce držel krátký, zakrvácený meč.

,,Jak jsi mohl, Jindřichu... Myslela jsem, že jsme rodina!'' vykřikla Violet a rukou sáhla po rukojeti svého meče.

Jindřich povytáhl obočí a přešel k mrtvému tělu Olivera. ,,Rodina? Mojí jedinou rodinou byl Alex. Kterého jsi TY,'' ukázal svým mečem na Violet, ,,zabila! Zabila jsi mého bratra, ty mrcho!''

Violet zavrtěla hlavou. ,,Byla to nehoda, Jindřichu! Lidi na nás nastražili past!'' snažila se obránit, ale Jindřich se hořce zasmál.

,,Ne, Violet. Zabila jsi ho ty. Všichni sice stáli na tvé straně, ale já vím pravdu! Kdybys nešla do té zatracené budovy! Kdyby tě Alex neměl tak rád! Běžel za tebou! Nechtěl tě tam nechat umřít! A co z toho měl? Zemřel tam on sám a ty jsi přežila! Nemáš právo žít! Zemřel kvůli tobě!''

Po těch slovech se Jindřich rozběhl proti Violet s napraženým mečem. Violet rychle tasila svůj meč a zablokovala tak jeho útok, který mířil přímo na hlavu.

Hořící krajinou se ozvalo skřípění ocelí a funění dvou bojovníků. Bojovali o vlastní životy. Kdysi rodina, nyní nepřátelé. Jak se tohle stalo? To je něco, co si Violet kladla za otázku pořád dokola a nedokázala na ni najít odpověď.

,,Proč jsi zabil i je? Vždyť za nic nemohli. Nenávidíš přece mě.'' zasupěla Violet, když odrazila další z Jindřichových útoků. Hrozně ji bolely nohy. Vyčítala si, že to tolik přehnala s tím během. Podcenila vlastní sílu.

,,Že nemohli? Ha! Možná u toho nebyli, ale chovali se k tobě, jako kdybys za nic nemohla! Chránili tě přede mnou! Chránili vraha! To z nich dělá tvé spolupachatele!'' procedil skrz zuby Jindřich. V jeho očích byla šílenost a touha po smrti. Natáhl meč do vzduchu, a když Violet zvedla meč do vzduchu s úmyslem chránit svou hlavu, změnil směr a sekl ji do nohy.

Violet vykřikla bolestí a odskočila. Při doskoku ale dopadla na pořezanou nohu a musela padnout na kolena. Cítila, jak jí z rány teče teplá krev dolů na zem, kde dělá krvavou loužičku. Nenávistně pohlédla na Jindřicha.

Ten udělal několik kroků k ní a hrotem meče se dotkl jejího krku. ,,Dal jsem jim možnost výběru. Řekl jsem jim, že tě mám v plánu zabít. Oni začali říkat, že jsem blázen. Vysmívali se mi. Že k tomu rozhodně nedojde... Tak jsem Olivera podřízl jako prase, kterým on je. Lauren jsem zlomil vaz, jako to dělala svým obětem. A Jakuba jsem hezky pomalu bodl do břicha a šel hlouběji a hlouběji, dokud neztratil vědomí.''

,,Jsi zvíře, Jindřichu. Tvůj bratr by byl zklamaný.'' procedila znechuceně Violet skrz zuby. Její slova ho rozzuřila ještě víc, než doteď byl.

,,Nemáš žádné právo mluvit za mého bratra, ty svině!'' zařval a pozvedl meč v poslední úder.

Violet zavřela oči a očekávala smrt. Snad se potká na druhém konci se svými přáteli.

Jenže smrt se nedostavila. Violet pokrčila obočí a pomalu otevřela oči. Před ní stála osoba - muž. Byl k ní zády, ale čeho si všimla, byly vlasy černé jako samotná noc a oblečení zvláštních látek, které nikdy neviděla. V ruce pokryté stříbrným kovem připomínající spáry orla držel Jindřichův meč, jenž se ho snažil urputně získat zpět.

,,Ruth nii... Neměl jsem v plánu tě zachraňovat, Dovahkriid. Ani nevím, proč to dělám.'' promluvil neznámý a otočil hlavu, aby na ni pohlédl. Violet šokovaně otevřela ústa. Ty zářivě zlaté oči už viděla, stejně jako slyšela ten hlas.

,,Ach bohové...'' vydechla tiše. Muž se pobaveně zazubil a pohlédl zpět na nepřítele před sebou. Ten muž, co se postavil proti Jindřichovi, nebyl nikdo jiný, než černý drak se zlatýma očima, kterého potkala v lese.