Dračí krev

Kapitola XII. - Nelrias

Takže.
Jako první bych se chtěla omluvit, že vydání další kapitoly tak trvalo. Neměla jsem tak nějak náladu psát a co se týče tohoto příběhu, měla jsem tak nějak autorský blok. Myslím, že spousta z nás takové situace zná.
A jako za druhé bych chtěla moc poděkovat všem, co můj příběh čtou. Jsem vám opravdu vděčná i za ty komentáře ~ . Původně jsem nečekala, že to vůbec někdo bude číst, ale jak se zdá, jsou tu lidi, které příběh zaujal a chtějí ho dál číst. Takže opravdu moc děkuji a snad budete rádi číst dál ~ .
Prosím, užijte si kapitolu z pohledu Nelriase, jednoho z hlavních hrdinů příběhu. Snad si jej užijete. Příští týden bude další kapitola a opět se vrátíme k bělovlasé Violet.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

,,Já... Violet, nechtěl jsem. Já-''

,,A to jsme se před chvilkou domluvili na míru mezi námi! Zmiz! Zmiz a nevracej se! Stejně tvoje tajemství nikomu nevyzradím! Klidně si přiveď ostatní draky, nebo zabíjej lidi! Je mi to jedno! Hlavně mi zmiz z očí! Nechci tě už nikdy vidět!''

Zaraženě ji sledoval. Její tělo se celé třáslo strachem, který v ní vyvolal. Jak mohl něco takového udělat? Nikdy by nikoho bezdůvodně nenapadl. Tak proč se jeho ruka sama od sebe přemístila k jejímu krku poté, co viděl ty dračí oči?

,,Tak zmiz už sakra!'' vykřikla znovu Violet.

Nebyla ochotná poslouchat. Uzavřela se před ním. Sklopil pohled k zemi. Nemá cenu se snažit vymlouvat. To, co udělal, je neomluvitelné, přestože v tu chvíli nebyl při smyslech. ,,Zu'u krosis. Aal rah kos wah hi, Dovahkriid.'' Poté, co vyřkl slova na rozloučenou, proměnil se přímo před ní v draka. Proměna byla rychlá a téměř bezbolestná. Naposledy na ni pohlédl, ale ona mu pohled neopětovala. Zklamaně vydechl, roztáhl křídla a odletěl.

Musel vyletět vysoko. Nepřál si, aby ho někdo jiný viděl, proto se ukryl mezi mraky, kterých se na obloze pohybovalo dostatečné množství. Vlhký a řídký vzduch mu narážel do plic, no naštěstí si bylo dračí tělo s něčím takovým schopné poradit. Konec konců, takové podmínky byly i v jeho domovině. Jakmile byl dost vysoko, zastavil se.

Co to mělo zatraceně znamenat? Ještě před nějakou chvilkou se s tou malou holkou domluvit na míru a vzápětí na to ji chytne pod krkem? Co mu v tu chvíli přelétlo přes nos? Sám se cítil, jako kdyby ta ruka nebyla jeho. Jako kdyby si někdo prostě vypůjčil jeho tělo na těch pár sekund, jen aby mohl udělat zle. Ale něco takového tu přece nikdo neuměl. Lidé nebyli dost zruční na to, aby byli schopní svou magií proniknout do mysli draka. Jedině starší drak by něco takového dokázal. A dobře věděl, že žádný jiný tu není. Tak jak mohlo k něčemu takovému dojít?

Ať už se stalo cokoliv, nebylo cesty zpět. Violet mu nevěřila. Odehnala ho od sebe. Poslala ho k šípku. V určitých případech by mu to nevadilo. Ale zrovna tohle nebyl schopný překousnout. Možná kvůli tomu, že měl těch pár sekund zamlžených, anebo možná protože ho začal zajímat lidský svět a teď už neměl průvodce. Bylo to něco jiného oproti Dračí zemi. Všechno bylo tak maličké. Lidé se tu navzájem nenávidí a jeden závidí tomu druhému úplně stejnou věc, kterou nakonec ani jeden z nich nevlastní. Všichni se ženou za vlastním štěstím, o kterém stejně nemají tušení, co znamená. Ti, co jsou moc staří, jsou protivní a kolikrát i agresivní, zatímco mladí jsou divocí a připravení ukrást cokoliv na čem jim ulpí zrak.

Všechno bylo tak jiné a divné, ale právě to v Nelriasovi vyvolávalo větší zvědavost. Jenže teď? Nevěděl, kam by mohl letět a jediná osoba, které se podařilo vidět jeho dračí podobu ho nechtěla už nikdy vidět.