Dračí krev

Kapitola IX.

,,Nelriasi?“ oslovila ho nejistě. Bála se, že ji pošle k šípku, přestože moc dobře věděla, že si něco takového zaslouží.

Nelrias na oslovení vůbec nereagoval. Místo toho se jen dál větví hrabal ve vodě a plašil všechny bytosti v ní.

Opatrně k němu přistoupila a už otevírala ústa, že znovu promluví, když vtom se narovnal. Zlaté oči pohlédly do těch jejích. Byl v nich zmatek. Emoce, kterou bylo poznat na sto honů, jelikož jejich obvyklý klid ji nedokázal zkrotit.

,,Nevím, proč jsem tak zareagoval… Správně bych měl být rád, že se mě tolik bojíš. Jsme přece úhlavní nepřátelé. Máme se nenávidět. Tak proč?“ Čekal na její odpověď. Chtěl, aby mu vysvětlila, co se to děje. Ale když Violet dál mlčela, otočil se zpět k jezeru a větev zahodil do dálky. Vztekal se – sám na sebe, na svá rozhodnutí, na cestu sem a na svou rodinu, že ho sem vůbec poslala.
Violet nevěděla, co by mu na to měla říct. Samotnou ji šokovalo Nelriasovo projevení emocí, o kterých si myslela, že v něm neexistují. Možná proto si vedle něj pouze sedla a sledovala hladinu jezera, jak se pomalu uklidňuje.

Oba mlčeli. Utápěli se ve vlastních myšlenkách, hledajíc odpovědi na neuvěřitelné množství otázek. Ani jeden ale nedokázal rozlousknout byť tu nejlehčí.

,,Proč jsi mě tehdy nezabil? Když jsme se potkali poprvé? Vždyť by sis tím ušetřil spoustu práce.“ zeptala se Violet a znovu na něj pohlédla.

Nelrias na její otázku pokrčil rameny. ,,Když jsi přiběhla na to místo – do toho lesa -, bylas… zoufalá. Nešťastná, zlomená a zoufalá. Připomněla jsi mi trochu mého mladšího bratra, když se neúspěšně snažil zaujmout otce. Byl jsem překvapen, že zrovna člověk, navíc Dovahkriid, je schopen vyvolat v mojí hlavě myšlenku na bratra. A tak jsem tě pozoroval.“

Violet si poznámku o tom, že ji šmíroval, raději nechala pro sebe a nechala ho dál.

,,Z té ztráty ses tak rychle vzpamatovala. Začala jsi hledat úkryt. Přestože jsi na tom v tu chvíli byla špatně, nepodlehla jsi tomu. Vědělas, že pokud si nenajdeš úkryt, skončíš mnohem hůř. Nevzdala ses.“

Violet na Nelriase překvapeně hleděla. Má to všechno brát jako kompliment? Když ji Nelrias oplatil pohled, hledala, zda to myslí vážně.

,,Vlastně… nezabil jsem tě hlavně kvůli tomu, že ti tekla z nudle.“

,,Cože?!“ vypískla zděšeně a zakryla si nos, jako kdyby se bála, že jí teče z nosu ještě teď.

Nelrias se nad její reakcí pobaveně zasmál. ,,Dělám si srandu. Ale je to mnohem lepší výmluva než to, že jsem v tobě viděl svého bratra, ne?“

Samým překvapením zůstala na Nelriase hledět s pootevřenými ústy. Vážně se právě tenhle drak pokusil z ní udělat srandu? A že mu to teda vyšlo. Slabě se uchechtla, zakroutila hlavou a zahleděla se na hladinu jezera.

,,Ze začátku jsem se tě hrozně bála. Furt se bojím.“ začala. Nelriasův úsměv zmizel a tentokrát poslouchal on. ,,U všech bohů, vždyť jsi drak. Každý by se bál. Ale… zachránil jsi mě. Dvakrát. Přestože vztahy našich předků jsou horší, než bych dokázala popsat. Sice se tě stále bojím, ale méně. Nemůžu ti nabídnout mé přátelství, no co můžu, je můj vděk a smír.“

Nelrias ani jednou necekl, ani se nehnul. Poslouchal do té doby, dokud nedomluvila a jakmile tak učinila, jen přikývl a s letmým úsměvem řekl: ,,Jo, to zní dobře. Tak tedy smír, Dovahkriid.“

,,Smír.“ přitakala Violet a aby jejich slova potvrdila, podala mu ruku. Nelrias na ni zůstal nechápavě hledět. ,,To my lidi děláme. Potřeseme si rukou, když se na něčem shodneme, nebo když se zdravíme.“ vysvětlila mu své počínání.