Některá metra se zdají být nekonečná.
Přejíždíš pražce a pomalu nesečteš minuty
ve kterých ti metra zpívají své písně nicoty.
Světlo v tunelech a tma mezi stanicemi,
co tě zanechá
bez duše
a s roztaženými zornicemi.
To všechna metra kvílí o tom,
jak se svět najednou vytratil.
Jak nemá tvaru a nemá cíle.
Má jen nikdy nekončící míle
postupujících kolejí.
V tomhle světě se nedá žít žádný sen.
Jen se každý den unášen vagonem
tříštíš ve stovky pavích per
a ve všudypřítomném polostínu
už nevyplouváš na hladinu.
Rozhlédni se kolem - co tu vidíš?
V tomhle vlaku jsi jen ty a kolem tebe zrcadla.
A v jejich odrazech tisíce lidí
na které ses rozpadla.
Proč jsou ti lidé tak prázdní?
Roztrhaní v tunelech, barvách a brždění.
Bojím se, že se z toho všeho zblázním.
A metro už nikdy nepřestane
ve svém nejhlasitějším kvílení.
ČTEŠ
Písně nicoty
PoetryVšechna noční metra zpívají o tom, že v tunelech neexistuje čas a neexistuje prostor. V metru jsi jen ty a okolo tebe se rozléhá kvílení nicoty, které nemá svůj začátek a nemá svůj konec. Má jen nekonečné spirály utrpení.
