Too Important | FF-Marcus&Martinus

1♡I

Tmavá noc. Slunce už dávno zapadlo za obzor. Sedím na staré střeše našeho domu a dívám se na hvězdy. Zbytky slz padají na mé mokré tváře a smývají tak špínu okolního světa. Každý má jiný pohled na svět a na hvězdy. Člověk se na ně muže dívat záporně. Třeba v nich vidí smrt, bezmoc, nevědomost. Někomu, jako jsem například já, se můžou zdát krásné. Dávají mi naději, že když existuje ve vesmíru něco tak krásného, musí být něco krásného v životě každého z nás.
Proto sem tak často chodím. Jsem tu jen já, čerstvý vzduch a mé zvláštní, ale i z části šílené, myšlenky.
O pár domů dál se v otevřeném okně odehrává příběh rodiny jménem Cooperovi. Sedí u jídelního stolu, upíjejí zelený čaj s medem, dívají se na televizi a klábosí spolu jako normální zdravá rodina. Opak je však pravdou. Paní Cooperová každou noc pláče pro svého mrtvého synka, který umřel 3 dny po narození. Už je tomu tak 2 roky. Mála Lily se každý den ptá na svého brášku, kdy konečně dorazí domů a tak to dělá podvědomně pro všechny členy domácnosti těžší. Alex Cooper, nejstarší dítě Cooperových, se mnou chodí do třídy. Ve škole namachrovaný teenager, v noci ubrečený chlapec bez života. Holt, každý máme něco. A přesně z toho důvodu, bychom neměli soudit nikoho. Ani toho, o kom si myslíme, že ho známe nejlépe. Nikomu nevidíme do hlavy a ani do srdce.

Naposledy se pořádně nadechnu a oknem, pomalu vlezu do svého pokoje. Ještě jednou se podívám na hvězdy přes sklo poseté prachem a pak už jen zatáhnu závěsy a bez jediné myšlenky ulehnu do postele a po pár minutách se dostávám do říše snů.

Ležím na rozkvetlé louce plné krásných květin. Dívám se na nebe, které se každou chvíli mění do jiné barvy. Blankytně modrá, tyrkysová.. Barev je tu mnoho i na stromech, které se právě probouzí ze zimního spánku. Je tu nádherně. Ani jsem si nevšimla, že mám na sobě květinové šaty v kombinaci barev lososové a bílé. Bosá chodidla tančí po jarní trávě a dlouhá sukně ve větru vlaje jako mráčky na obloze. Slunce svítí jako nikdy předtím. Vypadá šťastně.
Vůně porostů a čerstvých květin dodává místu sladší nádech. Vzduch je tu jako splněny sen z nějaké perfektní pohádky. Žádné automobily, dálnice...Jenom čistý vzduch plný vůní a něhy. Těžké si to představit, že? Slunce svítí na jeden strom, který stojí opodál. Nadějně se k němu rozbíhám. Už z nepatrné dálky vidím čerstvá červená jablka. Už od prvního pohledu mne lákají, abych je okusila. Mírně se přibližuji, ale zase ne moc. Jablka jsou na pohled přesně dozrálá bez jediné nedokonalosti. Dívám se na jedno, kterého se skoro dotýkám špičkou nosu. Pomalu ho trhám z jabloně. A najednou, z čista jasna, obloha plná různých barev a odstínů nabírá šedivou až černou barvu. Stromy začínají opadávat, tráva se mění v prach a slunce se zahaluje do černého závoje. Silný vítr rozvětřil všechno na míle daleko. Už jsem zbyla jen já. Když se moje prsty u nohou dotýkají zrníček tmavého prachu, celým tělem mi projíždí silná bolest. Pro bezmoc si klekám, ale to už se bolest roznesla po celém mém těle. Křičím, ale hlasivky mám až moc otupělé. Padám na zem. Slzy stékají po mých opuchlých tvářích, ale to už nevnímám, protože vnímám jen bolest, která běhá po každé části mého těla.

,,Anne! To nic jen se ti něco zdá probuď se! Prosím", křičel Mac. Otevřela jsem víčka a on se na mě usmál.

Otvírám oči. Zdá se, že už je něco kolem osmé hodiny ráno. Pomalu vstávám z gauče a přesunuji se do svého pokoje, který je o patro výš. Ze skříně si beru černé džíny, roztržené na kolenou, a bílé volnější tričko. Když se na sebe dívám do zrcadla zjišťuji, že to není jen tak obyčejné tričko. Je na něm nažehleno TACO GIRL.
Sedám si k oknu s heřmánkovým čajem dochuceným větší lžičkou medu. Je tomu už skoro rok co odjeli. Chybí mi. Při vzpomínce na jejich společnost a všechny zážitky, které jsme spolu prožili mi jedna neposlušná slza spadne na mé bledé líčko. Ignorovala jsem to. Jako ty ostatní slzy, které přišly po té první. Chybí mi Mac a starý Tinus. Proč starý? Tři měsíce než měli odjet se se mnou přestal bavit. Den co den přemýšlím proč. Zavíral se u sebe v pokoji. Pokaždé když jsem s ním chtěla trávit  čas, zajít se projít nebo jen pokecat na prahu u dveří, vždycky mě nějakým způsobem odbyl. Ten starý Tinus....každou noc stál pod mým oknem a čekal než bude moct vlézt po venkovním schodišti ke mně do pokoje, abychom se celou noc dívali na filmy. To on mi vymyslel tu přezdívku Taco girl. To tričko jsem od Tinuse dostala k patnáctinám. Tenkrát jsme skoro každý den chodili po Trofors s tričky TACO GIRL a TACO BOY. Smáli se, pošťuchovali... ale hlavně jsme byli pořád ve všem spolu. A pak najednou, z ničeho nic, šlo všechno z kopce. 

Začalo to tím, že pár dní před jejich odjezdem, se neukázal pod mým oknem. Když jsem si k němu další den došla pro vysvětlení, žádné jsem nedostala. Jen prásknutí dveřmi před nosem.  Mrzí mě to. Byli jsme nejlepší kamarádi a teď? Se neobtěžuje ani zavolat nebo alespoň napsat. Jak po takové zkušenosti máte vědět, co vás v budoucnu čeká?