Too Important | FF-Marcus&Martinus

3♡L

Rychle jsem vyběhla schody do pokoje. Otočila jsem se zády je dveřím a pomalu po nich sjela až na zem. Zajela si prsty do vlasů a přemýšlela, co vlastně cítím. Jaká emoce nejvíce převažuje. Strach? Štěstí? Nadšení? Možná i naděje? Chápete to. Chápete to? Uvidím je. Znovu je uvidím. A je mi jedno, proč se se mnou Tinus nebaví. Chci aby jsme byli zase nejlepší kamarádi. Macovi budu zase plést copánky, s Emmou upeču jahodový koláč, s jejich tátou proberu život a s jejich mamkou kluky a nové vlasové přípravky.
Z pod mého pracovního stolu vytahuji karton, který mám už od té doby, co odjeli. Stojí na něm "Gunnarsen power". Kolem napísu jsou modré a růžové třpytky, které se lepí na všechno okolo.
Ještě jsem si domalovala řasy černou řasenkou, abych si svoje krátké řasy o kousek prodloužila. Rychle jsem seběhla schody po dvou, div jsem neupadla. ,, Mami, mami rychle. Chci tam být dřív než oni", skákala jsem radostí. ,,Já tady na tebe čekám...",řekla a podívala se na mě s výrazem "jako vážně?"
Obě jsme se rozesmály, jelikož nám to připomnělo tátu a jeho slavné oblékání, které vždy trvalo i půl hodiny. Doufám, že bude Martinus rád, že mám pořád to tričko(Taco girl♡) a že ho to přiměje mi dát nějak najevo, co tak strašného jsem provedla...

Myslím, že jsem se dost změnila od té doby, co jsme se naposledy viděli. Už nejsem ta mála holčička s francouzskými copy a červenými stužkami. Už je mi patnáct. Copánky jsem vyměnila za rovné vlasy a stužky za šátky všech barev. Nezměnila jsem se jen vzhledově, ale dost i povahově. Myslím, že jsem ještě víc bláznivá než jsem bývávala. A myslím, že to Macovi a Tinusovi vadit nebude.

Nasedáme do našeho stříbrného auta a míříme na letiště do Osla. Celou cestu se mi klepou nohy štěstím, že je uvidím. Ty hodiny, co jsme spolu volali, teda kdysy jsme volali skoro každý den. A pak už vůbec, jelikož kluci museli dělat na nových písničkách do album MOMENTS ...
Nevolali jsme asi 5 měsíců..Jen si psali a psali. Vždycky když jsme volali Tinus někam ve čtvrtině hovoru odešel. Bylo mi z toho vždy hodně smutno. Pamatuji si, jak se jednou Mac naštval, že pořád chodí pryč. Zvedl se z pohovky a šel se ho zeptat co mu je. Pak už jsem nic neslyšela, protože Mac radši zavěsil.
Taky se těším na Emmu. Můj Bože Emma. Ta je určitě velká. Pamatuji si ji takovou malinkou. když jsem s ní ještě stavěla bábovičky u nich na zahradě. To byly časy.. Už se těším až ji objemu.

Zastavujeme před letištěm. Rychle otvírám dveře a beru karton. Nádech, výdech.
Vstupujeme dovnitř a hledáme východ, kde by se kluci měli, co nejdříve ukázat. Mamka si sedá na modrou židli a já nedočkavě stojím a prešlapuji z jedné nohy na druhou.
Říkala jsem zrovna mamce všechny ty zážitky, co jsem s nimi prožila. Neustále jsem skákala. Když v tom mě mamka uprostřed mého povídání vyrušila: ,, Ani...podívej, kdo tamhle je. Asi mě chtějí zachránit." Otočila jsem se na to místo, kam ukazovala. Držela jsem karton v ruce a nadšeně vyskakovala. No co myslíte? Hodila jsem ho na zem a běžela naproti Macovi. Všechny třpytky se rozlétly kolem sebe a většina z nich se mi nalepila na džíny. To mi však bylo jedno. Soustředila jsem se na ten pocit štěstí, který mě v tu chvíli tak neuvěřitelně naplňoval. Marcus shodil všechny tašky, které nesl a pevně mě chytl do náručí a zatočil se mnou. Už jen z toho okamžiku jsem věděla, že se změnil. Vypadal vyšší aspoň o dobrých osmnáct centimetrů. Jiný styl oblečení. Delší vlasy. Je z něho moc hezký klučina. Když mě konečně postavil na zem, otevřela jsem oči. Několik metrů za nim stál Tinus. Oproti Marcusovi to bylo takové miminko. Pořád byl stejně drobný, ale v jeho obličeji byly vidět změny. Tvářil se překvapeně, ale zároveň i lehce odměřeně. Bylo mi jedno, že se se mnou nebavil a jestli se mezi námi něco stalo. Chyběl mi tak moc, zasloužím si pořádné objetí. Rozběhla jsem se k němu a skočila mu do náruče. Pevně jsem si ho přitiskla k sobě a čekala jeho reakci. K mému překvapení mě po několika sekundách stiskl stejně pevně, jako já jeho.
,,A sakra", řekl Mac. Ignorovala jsem to..ale z nějakého důvodu mi to znělo v hlavě celou cestu domů.