Too Important | FF-Marcus&Martinus

2♡

Beru si bílá sluchátka z batohu a pouštím si písničku "Scars to your beautiful", která mi v poslední době hodně pomáhá.
Procházím se po Trofors už necelé 2 hodiny. Prošvihla jsem už i oběd, ale to mi nějak zvlášť nevadí, stejně nemám hlad. Kvůli špatným náladám a stresu ze školy, který mě trápí už několik měsíců, moc nejím. 

Zastavuji se u jednoho vysokého stromu, který je zbarven do několika různých odstínů zelené. Vzpomínky. Radši se vydám dál než vlny pocitů stačí vyjít napovrch. Mé oči se zadívají na mé, ne už tak, bílé boty, které si vesele šlapají po úzkém chodníku. Nedaleko sedí na vybledlé lavičce dívka s chlapcem. Objímají se, smějí se. Jednoduše...jsou šťastní. Zase ti dva se mi objevili před očima. Jak jsem Macovi pletla copánky a Tinus si hrál s mými vlasy. Achjo už zase ty pocity.

Rozbíhám se do neznáma. Slzy v očích se nedají ovládat. Vzpomínky. Ty zatracené vzpomínky. Proč bylo všechno tak nádherné a všechno se to muselo pokazit?
Nedávám pozor na cestu dokud do někoho nenarazím: ,, Pardon moc vážně moc se omlouvám jsem nešika",řekla jsem hned aniž bych zvedla hlavu. ,, To je v pořádku, to se může stát každému", řekl chlapec. Měl hnědé kudrnaté vlasy a tmavě zelené oči. Až zvláštní. Pohledný, ale ne něco pro mě. Usmíval se od ucha k uchu. Až podezřele. ,,Ehm promiň už musím jít", řekla jsem. ,,Ne počkej přece... Prosím."
Otočila jsem se a dívala se na něj takovým tím výrazem 'co chceš'.
Poškrábal se na čele a spustil: ,, Jsem tu nový mohla...by jsi mi to tu ukázat? Prosím." Oddechla jsem si a šla ze ním. Někdy si říkám, že jsem až moc hodná.

1 hour later
,, No tak to je asi tak všechno... Už musím jít", řekla jsem a hned radši vyrazila na cestu. ,, Děkuju Ahoj. Půjdeme někdy ven?" Ignorovala jsem ho. Nebylo to všechno, ale nechtěla jsem s nim strávit dalších pár minut či hodin. Neustále na mě zíral. Usmíval se...A několikrát jsem ho přistihla jak mě ani neposloucha... Takže radši se od něho budu držet dál. Navíc mi to připadalo jako by to tu znal, že mě jen tahá za nos. No což.

Dívka kráčela po studené zemi chodidla bosá. Květiny tančily ve větru jako baletky. Sama nevěděla kde je a kdo je. Hledala sama sebe. Kráčela potichu. Byla už na půli cesty, ale něco ji vyrušilo. Zastavila se a tím stratila spoustu času. Hledala. Hledala. Ale nikde to nenašla. Šla dál. Už vyčerpaná. Měla žízeň. Zastavila se u studánky u cesty. Dělat to neměla. Něco temného ji vtáhlo dovnitř a ona nemohla ven. Věděla, že by ji pomohlo to, co ji vyrušilo před chvílí. Seděla na zemi, třásla se zimou. Byla hladová, žiznivá. Seděla a čekala, jestli se věc, která ji vyrušila vrátí zpátky k ní a zachraní jí ze spárů temnoty.

Už mě to nebavilo...bloudit po ulicích Trofors. Ale když jsem uviděla toho pejska hned jsem se k němu rozeběhla. ,, Ahojky ty jsi krásný", Šimrala jsem ho. ,, Ahoj holčičko", řekla starší paní. ,, Ah Dobrý den jen jsem si ho chtěla pohladit je krásný", řekla jsem. ,, No že ano?"řekla s milým úsměvem. Ještě jsem se rozloučila s tím pejsánkem hned jsem běžela domů. Ještě než jsem otevřela dveře přišlo mi něco divného. Nevím jestli to bylo ovzduším, ale přišlo mi to tu....opravdu divné. Vešla jsem domů a sundala si boty. ,, Ahoj mami jsem doma", zakřičela jsem. Mamka přiběhla za mnou formálně oblečená. Sjela jsem ji pohledem. ,, To ještě nejsi připravená? Kde jsi byla?"řekla.
,,Cože? Na co?"řekla jsem nechápavě. ,, Já ti to neřekla? Jedeme na letiště."
,,Cože? Proč?"
,, Ty to nevíš? Kluci se vracejí...."