Mary:
Ahoj, mé jméno je Mary Jane Smith, je mi devatenáct let. Mám zrzavé kudrnaté vlasy dlouhé asi po zadek a hnědo-zelené oči tak jako můj bratranec John. John u nás bydlí od svých pěti let, byly mi tři roky kdy k nám přišel. Jeho matka Julia ho u nás nechala na pár dní, aby se utvrdila v tom, co by chtěla, a z týdne se stalo patnáct let.
Zítra s ním a jeho kapelou odjídím na turné, jeho kamarády jsem vždy viděla jen z dálky když u nás občas zkoušeli, takže jsem zvědavá. John mi nabídl že můžu jet s ním aby mě nějak rozveselil, od smrti svého táty jsem v podstatě neopustila dům a John si myslí, že je nejvyšší čas vylézt z domu. Máma byla zprvu silně proti, ale John má velmi dobrý přesvědčovací talent. "Pohni nebo nám ujedou!" Vytrhne mě z myšlenek jeho hlas. "Jo, už běžím!" křičím z koupelny. Popadnu svou cestovní tašku a schody beru po dvou. John nervózně poklepává prsty o futra dveří. Kdy seběhnou schody John se netrpělivě chopí mé tašky. "Díky" odpovídám zatímco bojuji se zapínáním kabátu.
Otevřu dveře a vydáváme se vstříc chladnému podzimnímu vzduchu. Kráčíme mlčky vedle sebe, pažemi zavěšení jeden do druhého a jsme ponoření do svých vlastních myšlenek. Po pár minutách svižné chůze se konečně dostáváme na předem domluvené místo. Všichni už jsou tu.
John mě poměrně zbrkle představuje všem přítomným. Se všemi si podám ruku, jen Paul mi ji drží poněkud déle než je nutné. John ho sjede přísným pohledem a Paul mou ruku pustí. "Promiň" omluví se tiše a rukou si nemotorně prohrábne vlasy. Už už se chystám něco namítnout proti nesmyslnosti jeho omluvy, ale přehluší mě motor právě přijíždějícího autobusu.
