Mary:
"Kde jsi byla? Všude jsem tě hledal." Spustí John hned jakmile zavřu dveře našeho pokoje. "Asi jsme se někde minuli, taky jsem tě hledala." Zkoumavě si mě prohlíží. Pod jeho pohledem se nervózně ošiju.
"Nemusím se ti zpovídat ze všeho co dělám." Vypadne ze mě možná trochu prudčeji, než jsem chtěla. "Ne, asi ne promiň." Omlouvá se mi John a vyhýbá se mému pohledu. Vstane z křesla, z tašky vytáhne pyžamo a odejde do koupelny.
Převléknu se a zády se opřu o pelest postele. Neměla jsi na něj takhle vyjet, nemyslel to špatně, snaží se tě jen chránit, spílám si v duchu. Hned jak přijde, omluvím se mu.
John se vrací a usazuje se vedle mě na postel. Chystá se něco říct, ale já ho přeruším "Omlouvám se, nemyslela jsem to tak, vážně..." Tentokrát mě přeruší on "Ne, poslouchej, máš pravdu. Je to tvůj život a já se ti do něj nemám co plést, poslední dobou toho na tebe bylo moc." Vrhne důležitý pohled na mé pohmožděné ruce.
Obejmu ho. "Děkuju, bráško." Pustím ho a nedávná hádka je zapomenuta. "Jak se má Paul?" Zeptá se mě John s nevinným úsměvem. "Jak to mám vědět, vždyť jsem ho vůbec neviděla." Zkouším zalhat. "Neumíš lhát." usměje se potutelně. Myslím že můj výraz mě dokonale odhalil. Rudá ve tvářích odvracím svou hlavu.
Pokud na mě on může vytahovat Paula, já můžu začít o Elizabet. Je to moje nejlepší kamarádka a zároveň jednovaječné dvojče Paula. Už dlouho si všímám jak se na ni Johnny dív kdykoliv jsme spolu u nás doma.
"A co ty a Elizabeth?" Vracím úder. Samolibý úšklebek mu stuhne na tváři. Sklopí pohled a rukou si nervózně prohrábne vlasy. "To není pravda." Zkouší nepřesvědčivě. "Mám oči Johnny, vidím jak se na ni díváš." Mrknu na něj. Celý rudý se otáčí na bok a zhasíná svou lampičku. "Winston se nám urazil." Směju se. "A Jane je blázen do Paula" Křičí až příliš hlasitě John.
Snažím se ho umlčet polštářem, ale tentokrát se směje on. Zhasínám i svou lampičku a otáčím se k němu zády. "Dobrou noc." Popřeje mi stále uculující se a zezadu mě obejme kolem pasu. "Dobrou" odpovídám mu také se smíchem.
