Mary:
Z mého polospánku mě vyrušilo tiché klapnutí dveří. To bude John pomyslela jsem si. Dveře pokoje se pomalu otevřeli a v kuželu světla se objevila postava. Nebyl to John jak jsem se původně domnívala, ale Tom.
S trhnutím jsem se posadila a peřinu si přitáhla blíže k tělu.
Chtěla jsem zakřičet ale on mi rukou ucpal pusu. Stáhl ze mě peřinu a obkročmo si na ně sedl. Ruce mi za zápěstí přišpendlil nad hlavou. Už byl zase zpět ten známý pocit bezmoci. Nemohla jsem se hýbat ani křičet, nemohla jsem vzdorovat. Jednu ruku přesunul na můj zadek a silně mi ho zmáčkl, až jsem zasténala. Kousal a líbal mě na krku až k výstřihu. Pak nachvíli přestal a zahleděl se do mé vyděšené, křídově bílé tváře. "Jsi panna?" zeptal se příkře. Zmateně jsem přikývla a on mi vlepil facku. "Nelži!" rozkřičel se. Už jsem se dál neubránila slzám, řinuly se mi po tváři v nekonečných vodopádech. Začal mi rozepínat vrchní knoflíčky u košile. Když je rozepnul, zajel mi rukou do výstřihu a zmáčkl mi prsa. Strach na chvíli ustoupil a já mohla konečně zakřičet. Vlepil mi další facku a já ucítila kovovou pachuť v puse. Pořádně mi vyhrnul košili a začal si rozepínat pásek. Nový příval slz se mi svezl po obličeji, prosila jsem aby přestal a on se pořád usmíval.
Uslyšela jsem dupot a hlasy a když se dveře do pokoje rozlétly, do pokoje vtrhl John a hned za ním Paul. Když uviděl Toma vrhl se na něj a v přívalu nadávek s ním praštil o zem. Tom ležel bezvládně na zemi, ale bylo vidět, že dýchá.
John se podíval mým směrem a uviděl Paula, který si mě prohlíží a u toho mě balí do peřiny. Nemohla jsem zastavil vzlyky. John mě vzal pevně do náruče a zabalenou v peřině mě přenesl do obýváku, kde se se mnou usadil na gauč.
Pevně mě objal a já mu zabořila hlavu do hrudi. Znovu jsem se rozbrečela. Paul si všiml mého rozbitého rtu a vydal se najít lékárničku. Když jsme osaměli John mi začal kreslit uklidňující kroužky na zádech. Když mě stiskl pevněji, ozvala se prudká bodavá bolest v lokti. Sykla jsem bolestí. On se poplašeně odtáhl a zpod peřiny mi vytáhl ruku, chvíli zkoumal fialové modřiny na mém zápěstí a nakonec promluvil "Je to moje chyba, omlouvám se."
Zavrtěla jsem hlavou a znovu ho pevně objala. Potřebovala jsem cítit někoho u sebe. John sebou po chvíli přemýšlení nepatrně škubl "Udělal 'to' nebo k tomu nedošel?" položil mi konečně otázku na kterou jistě toužil znát odpověď už od té doby co mě našli.
Zavrtěla jsem hlavou a pevněji se k němu přimknula. Vzlyky mě vyčerpávali a já jsem cítila jak mi těžknou víčka.
