Temný hvozd (Silmarillion)

Kapitola 11.

Před prvními stromy Hvozdu jsem zastavila koně. Pohled jsem zvedla až ke koruně obrovského dubu a pak stočila pohled na Aragorna, který zastavil vedle mě.

„Můžeme?" zeptal se.

Pouze jsem přikývla a vjela do lesa. Cestička tu byla úzká a téměř neviditelná, ale nás nezajímala, jelikož vedla k městu a tam se nejspíše ten tvor schovávat nebude.

„Co se tu stalo? Jak je možné, že máš černé vlasy?" zeptal se po chvíli ticha.

Neklidně jsem se ohlédla za sebe, jestli nás někdo nesleduje.

„Král Lesní říše se nade mnou slitoval," řekla jsem prostě.

„Souvisí to s tvou kletbou?"

Jen jsem přikývla.

Ostražitě jsem prohledávala každý tmavý koutek, každé křoví, každou větev a hledala tvora, který se tak dobře schovával. Přesto, že jsem nic podezřelého neviděla, zvláštní pocit stále svíral mé útroby. Pomalým tempem jsme pokračovali skrz les a já byla čím dál víc napnutá.

„Někdo tu je, stále nás sleduje a elfové Lesní říše to nejsou," zašeptala jsem tiše.

„Já vím, budeme pokračovat dál a nebudeme si toho zatím všímat," odpověděl mi šeptem.

Ještě pevněji jsem sevřela opratě a vyčkávala.

„Blížíme se k Dol Gulduru," oznámil mi Aragorn.

Zastavila jsem a pohlédla na něj.

„Ovládají to zde skřeti," varovala jsem ho.

Jakmile jsem dořekla poslední slovo, prohnal se mi kolem hlavy šíp, který následoval příšerný vřískot skřetů, kteří se vynořili zpoza stromů před námi. Bleskově jsem sáhla pro luk a vytáhla z toulce šíp. Skřet, který po mě vystřelil padl k zemi s šípem přesně mířeným na krk.

„Musíme zmizet, je jich na nás moc!" vyhrkla jsem na Aragorna, který také vytáhl svůj luk.

Rychle jsme otočili koně, ale to už jsem slyšela další svist šípu, který se mi nemilosrdně zakousl do boku. Vykřikla jsem bolestí a natočila hlavu, abych mohla vidět tmavý umazaný šíp potříštěný mou krví.

„Narwen!" vykřikl Aragorn vedle mě.

„Jedeme dál!" vyhrkla jsem.

Sotva slyšitelným hlasem jsem popohnala svého tmavého hřebce a začala kličkovat mezi stromy, aby mě nemohli znovu trefit.

Poté jsem náhle uslyšela vysoký zvuk trubek a naproti nám se vynořila armáda lesních elfů, kteří kolem nás proběhli a jali se zabíjet skřety, kteří nás stále pronásledovali. Zastavila jsem a otočila se, abych viděla, jak skřeti s vyděšeným skřekem utíkají zpět.

Náhle se ozvala bolest v ráně. Vykřikla jsem nad tou bolestí a chytla se nezraněnou rukou za šíp a vytrhla ho z masa. Odhodila jsem šíp a pokusila se narovnat. Bolest se šířila mým tělem, zatímco Aragorn seskočil a popadl šíp, který ležel vedle mě na zemi.

„Otrávený!" odplivl si.

Zvedla jsem k němu pohled a pokusila se usmát. Cítila jsem, že skoro nemohu ovládat své tělo. Náhle se začalo hroutit ze sedla a já s tím nemohla nic udělat. Pouze jsem vše sledovala, sledovala jsem, jak mě Aragorn položil na zem a naklonil se nade mě, aby si prohlédl mou ránu.

„Narwen ne, tohle nesmíš!" zavrčel na mě.

Pomalu mi začínala padat víčka, když mé oči spatřili další postavu, která se ke mně vrhla.

„Narwen!" vykřikl Legolas.

„Vezmu ji do království, tam ji třeba stihnou uzdravit," slyšela jsem Legolase.

Víčka mi spadla a já se oddala temné náruči, která mě k sobě přivinula.