Temný hvozd (Silmarillion)

Kapitola 9.

Cítila jsem, jak se mi začaly hromadit slzy za víčky. Zhluboka jsem se nadechla a na chvíli zadržela dech.

„Pane, já přísahám, že jsem nechtěla nijak škodit, jen jsem chtěla, aby se kletba zlomila," zašeptala jsem.

„Lhala jsi mi," poznamenal.

„Ano, pane, ale s dobrým úmyslem. Vím, že o mě nesmýšlíš dobře, takže jakmile se vydá Galadriel na cestu, odjedu s ní," řekla jsem tiše.

Očima jsem sledovala své ruce, kterými jsem muchlala své oblečení.

„Dobrá," řekl, otočil se a odešel pryč.

Svalila jsem se na postel a rozplakala se. Nechápala jsem, jak je možné, že mě tento muž tak zaujal, abych pro něj plakala, ale bylo to tak. Nejspíše proto, že jako jediný o mě nestál pro mou krásu.

Nevyšla jsem z pokoje, pokorně jsem čekala na Tauriel, aby mi dala zprávu o odchodu Galadriel. Když uběhl čas jejího pobytu, šaty, které jsem dostala darem od krále, jsem rozprostřela po posteli a oblékla si zpět své staré oblečení, včetně tmavého pláště. Mé vlasy byly již plně černé a já je nechala volně rozprostřené po zádech.

Ozvalo se zaťukání, vstala jsem z křesla a přešla ke dveřím. Otevřela jsem je a uviděla Tauriel. Oněměle na mě zírala.

„Děkuji ti za vše," řekla jsem dřív, než něco řekla ona.

Pak jsem si nasadila kapuci a prošla celým královstvím až k hlavní bráně, kde byla Galadriel a její dva sluhové, spolu s jejich koňmi tam stál i černý hřebec. Očima jsem se mihla ke skupince elfů, kterou tvořil král, Galadriel, Glorfindel a Legolas. Dále tam stáli další, které jsem neznala.

Ani jsem nešla k jejich skupince, jako stín jsem se přiblížila ke koni a pohladila ho po hlavě.

„Narwen," ozvalo se za mnou.

Otočila jsem se a spatřila krále. Okamžitě jsem uhnula pohledem. Thranduil natáhl ruku a stáhl mi kapuci, mé vlasy se svezly po hladké látce a v celé své temné kráse zdobily mou hlavu.

Opatrně jsem zvedla oči ke králi a zkoumavě jsem si ho prohlížela.

„Jsi krásná, o tom není pochyb," poznamenal.

Sklopila jsem pohled.

„Ale krása je k ničemu, když srdce není upřímné," řekl s patrnou trpkostí v hlase.

„Omlouvám se, že jsem tě ošálila," řekla jsem.

Rukou mi zvedl bradu a donutil mě, abych se mu podívala do očí.

„Chápu všechny elfy, které jsi naprosto ošálila svým vzhledem. Ale u mě se ti to podruhé nepovede," řekl chladně.

„Nemusíme se už nikdy vidět, pane. Zlomil jsi mou kletbu a já ti za to děkuji. Původně mi šlo jen o to, ale pak..." odmlčela jsem se.

„Pak?"

„Pak jsi mě okouzlil, nevěděla jsem, jak z toho ven," zašeptala jsem.

„Nenáviděl bys mě za to, že jsem ti lhala. Byla jsem někdo jiný, než jsem předstírala a ty jsi řekl, že bys Narwen nechtěl poznat kvůli její povaze. Přestože ji neznáš, neznáš mě, jsi mě soudil, soudil mou povahu na základě mého chování. Chování, které bylo podle tebe špatné, ale nevěděl jsi, co mě k tomu vedlo, nevíš, jaké to bylo tehdy! Nevěděla jsem, co dělat, tohle byla jediná možnost. Odejdu, už mě neuvidíš, vzpomínej na mě v dobrém, vzpomínej na Gilrin. Ať Narwen ve tvých vzpomínkách je taková, jakou sis ji vytvořil, aniž bys ji znal," dořekla jsem pevným hlasem.

„Jeď," zamračil se.

Stáhl svou ruku a já se mohla rychle otočit, vyhoupnout se do sedla a vyjet z brány pryč. Než jsem se ale dostala z brány, otočila jsem se a podívala se na krále. Stál tam a sledoval mě. Natáhla jsem si kapuci a pobídla koně, aby přidal. Tryskem jsem projížděla celý Temný hvozd, až jsem se dostala za jeho hranice. Jako kdyby ze mě jeho tíhla spadla, pobídla jsem znovu koně, aby běžel směrem do Lórienu.