Temný hvozd (Silmarillion)

Kapitola 4.

Seděli jsme u stolu a hodovali. Galadriel samozřejmě zaujala mé místo a já se posadila vedle ní. Tiše jsem poslouchala rozhovor mezi ní a králem.

„Má drahá, nebavila jsi se dnes? Nepromluvila jsi ani slovo, když přijela paní Galadriel," ptal se mě Thranduil, když jsem stála u vchodu do sálu a hodlala odejít.

„Můj pane, bavila jsem se, ráda jsem naslouchala vašemu vyprávění. Byla jsem jen překvapena, že paní Galadriel neví nic o Narwen, byly si tak blízké," hrála jsem smutnou.

Jemně mě pohladil po tváři.

„Zítra se koná ta slavnost, budeš mít připravené šaty a Tauriel za tebou opět příjde."

Jeho obličej byl mírný. Jeho oči se na mě dívaly se zvláštním leskem. Mírně se sklopil a jemně mě políbil na čelo.

„Můj pane," zašeptala jsem omráčeně.

Odstoupila jsem a se sklopeným pohledem odešla ze sálu.

Šla přímo do pokoje, svlékla jsem se z šatů, což bylo podstatně jednodušší, než si je oblékat.

Ulehla jsem na postel a zavřela oči.

Proč tohle dělá?

***

S výkřikem jsem se prohlížela v zrcadle. Mé vlasy! Začaly tmavnout, už zdaleka nebyly tak šedé. Vzpomněla jsem si na kletbu Mandose. Poslední velký kníže se nade mnou slitoval. Jako kdyby se mi v hlavě ozval jeho hlas.

Budeš bloudit světem, tvá krása bude tvým kamenem, který za sebou budeš vláčet. A až tvé bratry stihne sudba, ty nebudeš odtržena od svého kamene, dokud se nad tebou neslituje poslední z velkých knížat Eldar, ten ti přinese klid a ponese tvůj kámen.

Zavrtěla jsem hlavou. Velký Mandos měl pravdu. Znovu jsem si prohlédla své vlasy. Ponese můj kámen, budu mít zpět svou korunu.

Usmála jsem se.

Vzpomněla jsem si na předchozí večer a přemýšlela, co se stane, až se dozví, kdo jsem. Přijdu o jeho náklonnost a to je poprvé, co mě to mrzí. První muž, který je pro mě jiný, než všichni ostatní a on se o mě nezajímá. Nebo zajímá, ale neví, kdo doopravdy jsem, až se to doví, bude mě nenávidět. Je to proto, že vím, že mu na mě nebude už záležet?