Temný hvozd (Silmarillion)

Kapitola 12.

„Má drahá," ozval se tichý hlas.

Zamžikala jsem očima a snažila se přivyknout na ostré světlo. Pokusila jsem se pohnout, ale mé tělo bylo celé ztuhlé a jen nepatrně odpovídalo na mé volání.

„Narwen," zašeptal ten samý hlas.

Otevřela jsem oči naplno. Nade mnou se skláněl Aragorn a já se zamračením přemýšlela, jestli jsem opravdu slyšela jeho hlas.

„Mluvil jsi teď na mě?" zaskřehotala jsem.

„Ne, nemluvil jsem teď na tebe, jen čekám, až s vzbudíš," odpověděl a s úlevou se na mě usmál.

„Co se stalo?" zeptala jsem se zmateně.

„Ten šíp byl otrávený. Naštěstí se u nás objevil Legolas, který měl dohnat jednotku, která zahnala skřety. Vzal tě k sobě na koně a odjel rychle pro pomoc. Léčí tě tu už skoro týden. Nevíme, co to bylo za jed, ale byl silný a rychlý."

Zvedla jsem se na lokty a rozhlédla se. Byla jsem ve svém pokoji, který mi dal poprvé král.

Král.

„Thranduil," zašeptala jsem tiše.

Podívala jsem se na Aragorna, ten nejprve pohlédl na mě a pak zvedl zrak za mě. S trhnutím jsem se otočila a spatřila ho. Tiše tam stál a jeho oči, které odrážely svit hvězd mě pečlivě pozorovaly.

Náhle se Aragorn zvedl a odešel z pokoje, ještě jsem chvíli hleděla na zavřené dveře, když jsem zaznamenala pohyb.

„Napij se," promluvil tiše a podával mi pohár.

Nepatrně jsem přivoněla a ucítila sladkou vůni plodů. S chutí jsem vypila celý obsah poháru a pak si ho prohlížela v ruce.

„Pane," zašeptala jsem pouze.

Přešel ke mně a jediným prstem mi zvedl bradu a donutil mě tak podívat se na něj.

„Pokud si to přeješ, okamžitě odejdu," zašeptala jsem ty bolestná slova.

Jeho tvář nedávala najevo jakékoliv emoce. Vstala jsem z postele a odstoupila od něj.

„Chapu," pronesla jsem tiše.

Cítila jsem zvláštní bolest. Bolest, kterou jsem nikdy nezažila, nikdy jsem nebyla odmítnutá, nikdy jsem po nikom netoužila, nikdy jsem nikoho nemilovala až na něj.

„Narwen!" řekl přísně, když jsem se vydala ke dveřím.

Zastavila jsem na místě a otočila se k němu.

Rychle přešel vzdálenost mezi námi, zastavil se těsně přede mnou, opatrně vzal můj obličej do svých dlaní a pohlédl mi do očí.

„Jsem rád, že jsi vpořádku," zašeptal tiše.

Pootevřela jsem rty, že chci něco odpovědět, ale můj hlas mě zradil.

Zavřela jsem oči a cítila, jak se mi zalévají slzami. Jeho dlaně opustily mé tváře a já se ocitla v jeho objetí.

Tiše mě konejšil a přitom mě stále pevně svíral v náruči. Po čase, který jsem nedokázala změřit se odtáhl, jemně mě pohladil jednou rukou po tváři a jemně přitiskl své rty na ty mé.

Konec

Především bych chtěla moc poděkovat čtenářům, kteří mi stále psali, že se moc těší na pokračování, bohužel jsem je asi tímhle moc nepotěšila, ale už jsem cítila, že to musím ukončit a tak je to tady :) Vážně vám moc děkuji, jste úžasní! <3