Don't care to age

Don't care to age- *Start*-ČÁST 1

Z JEJÍHO POHLEDU

Zvedly mě čísi silné paže. Viděla jsem jen ztěžka. Pršelo a všechno se mi rozmazávalo před očima.

Ale těch nepřehlednutelných detailů se nedalo nevšimnout.

Zrzavé vlasy, které se mi opravdu moc líbili. Modrozelené oči. Ty perfektní usta, které by chtěla líbat snad každá

druhačka od nás ze školy. A potetované ruce zvláštními obrázky.

Jeho usta se mi snažili něco říct.

Ale mě ty jeho slova přišli vzdálené. Neměla jsem potuchy co říká. Byla jsem jako omámená.

Ale i kdybych mu rozuměla neodpověděla bych.

Na jazyk se mi drali jen slova:

Jídlo, teplo a hlavně domov. Zavírala jsem oči. 

Zhluboka jsem se nadechla. Voněl mátou a kolou, nikdy by mě nenapadlo, jak jdou tyhle dvě vůně   dohromady, ale šly.

Muž něco křičel. Omamně jsem zvedala hlavu a zase ji nechala klesat na mužův hrudník. Pak jsem ji jen přetočila na stranu a nic víc si nepamatuju. Spánek mě přemohl. Nebo spíš mdloby.

Z JEHO POHLEDU

Pršelo. Potřeboval jsem se dostat k autu.

Prošel jsem kolem jedné uličky. Zastavil jsem se. Tep se mi zrychlil. Srdce jakoby mi vyskočilo z hrudi.

Na zemi se tam v dece choulila dívka. Nejdřív jsem k té dívce přistupoval opatrně.

Měla zavřené oči, byla bledá a třásla se. A to mě donutilo okamžitě reagovat.

Přiběhl jsem k ní a pomalu ji zvednul. Šátral jsem v kapse. Nemohl jsem najít mobil.

,,Sakra" zaklel jsem.

Ještě chvíli jsem hledal a pak ho našel v kapse kde jsem hledal jako první.

Byl jsem tak nervozní že jsem mobil přehlídnul.

Okamžitě jsem přivolal záchranku.

Zvednul jsem dívku do náruče. Otevřela oči.

Nemohl jsem přehlídnout ty detaily.

Zrzavé vlasy (Stejně jako já), které si neustále namotávala na prst. Její oči kterýma mrkala jako panenka.

A její vanilková vůně. 

,,Vydrž pomoc je už na cestě.!" opakoval jsem pořád dokola. Prohlížela si mě.

Po chvilce zvedala hlavu a opět ji nechávala klesat na moji hruď. Zavírala oči.

,,Nesmíš ještě zavřít oči! Vydrž to!" křičel jsem vyděšeně. Ale jakoby se má slova dostávala k dívce jen velmi těžko.

Sám jsem si už nebyl jistý jestli to všechno neříkám jen sám sobě. Jestli jsem to vůbec vyslovil nahlas nebo jen ve své hlavě. 

V dálce jsem uslyšel záchranku.

Už bylo načase pomyslel jsem si. Pak dívka otočila hlavou do strany a zavřela oči. Ochabla mi v náručí.

Pohladil jsem ji po tváři. Studená jak led. 

Vyděšeně jsem sledoval její ochablé tělo ve své náruči. Měl jsem pocit že dívka dobojovala.

A i přesto že jsem ji znal tak šest minut, cítil jsem za ni zodpovědnost. Za každého na jejím místě bych ji cítil.

Zatoužil jsem znát její příběh. Vrtalo mi hlavou proč se toulala ulicema. Mohlo jí být nanejvýš šestnáct.