Avengers- Noví hrdinové (POZASTAVENO)

11. kapitola

*Dian*
Tma. To bylo to jediné, co jsem viděla. Naprostá a neprostupná tma. Počkat! Támhle něco je. Aha, to je taky tma.      
          Ach jo! Ta tma mě už irituje! A to je mou společnicí teprve chvilku. Tak fajn. Zkusím otevřít oči.
       Když jsem je lehce pootevřela, musela jsem je okamžitě zavřít. Hmm, sakra vypněte někdo to světlo! ,,Vypněte světlo!" zaslechla jsem po chvilce. Došlo mi, že to řekl brácha. Jednak podle hlasu a také, i v bezvědomí mám v mysli bariéru, takže by mě neslyšela, i kdyby se snažila sebevíc.
        Znovu jsem zkusila otevřít oči, teď už to šlo. Rozmrkala jsem mžitky před očima a nechala je otevřené (oči, ne ty mžitky;)). ,,Jak je ti?" zeptala se starostlivě Nat. ,,Uhm, celkem dobře. Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala jsem se a na jejich nejisté pohledy reagovala zvednutým obočím. ,,Týden." řekl opatrně Bruce. ,,TÝDEN?!" zařvala jsem tak hlasitě, až si zbytek osazenstva musel zacpat uši. ,,An..." odpovídal Bruce, když v tu chvíli se bez zaklepání rozletěli dveře, ve kterých stanul Furry. ,,Já jsem ale neřekla dále a Vy jste nezaklepal. To je neslušné." snažila jsem se napodobit hlas a řeč takových těch středověkých učitelek etikety, čímž jsem všechny kromě Furryho rozesmála, vlastně počkat! Steve se nesmál, ten se na Furryho díval káravě! *Hlasitý smích*. A Furry? Ten se na mě díval pohledem: ježišmajratyszasejednouněcovymyslelaazasetoneniinteligentní.Vlastněcočekat. Já na něj pouze zvesela zamrkala, čímž jsem zbytek znovu donutila k tomu, svalit se na zem. Jenže co se nestalo! Steve se smál, zakopl o Tonyho na podlaze a spadl na Furryho, kterého povalil na zem. Ono by to nebylo tak strašné, kdybych to nedodělala já větou: ,,Helejte se vy dva. Tohle si nechte do postele a nás, slušné lidi takto nepohoršujte." Oba dva hned na to zrudli. Steve studem, ale Furry se přímo nasral. ,,KETTERSONOVÁ!!" zařval, až sebou všichni trhli. ,,Hele klidněte! Nebo to za chvilku nebude vypadat, že jste se opálil, ale spálil." řekla jsem mu, čímž jsem ho nasrala ještě víc. ,,KETTERSONOVÁ!" zařval znovu a pokud to vůbec jde, tak ještě hlasitěji. ,,Jo, já vim jak se jmenuju. Ale nemohl by jste se krapet ztišit. To víte, já mám svoje uši ráda a nerada bych o ně přišla." řekla jsem a zazubila se, načež on zrudl tak, že by mohl i s rakem soutěžit o to, kdo je červenější. ,,KETE..." začal zase vyřvávat a pokračoval by jistě s chutí dál, kdyby sem nevlítla Hillová. ,,Pane, nešel jste jí sem náhodou říci, aby se ztišila? Já jenom, že jste hlasitější než ona a agenti odmítají pracovat, dokud zde nebude klid." oznámila mu klidně a vyrovnaně. Furry se párkrát nadech, otočil se na podpadku, a odcházel. ,,A Vy se zklidněte, Kettersonová!" řekl ještě než zmizel s Hillovou za rohem. ,,Hezky holka! Takhle Furryho už dlouho nikdy nevytočil!" řekl Tony a plácl si se mnou. Na to každý reagoval jinak. Někteří se plácli do čela a kroutili hlavou, jiní si se mnou také plácli. Můžete jen hádat, kdo byl v jaké skupince, protože se to seběhlo tak rychle, že jsem to ani nestihla pořádně zaregistrovat. ,,Takže, co se za ten týden co jsem byla mimo stalo?" zeptala jsem se. ,,Nic moc zajímavého." prohlásil Tony ale stejně mi vypověděl události z té doby, co jsem byla mimo. Mimoto mi i s ostatními náležitě vytkl mé mlčení o mém zranění a na mou odpověď, že to nic nebylo reagoval dlouhou přednáškou o tom, co je to malé a co velké zranění, přičemž kladl důraz na postřelení, které zařadil do velkých (vážných) zranění. Tuto dlouhou přednášku jsem se sice snažila nevnímat, ale kdykoliv si všiml, že ho neposlouchám (což bylo dost často), zařval mi do ucha: ,,Když už ti tady něco důležitého řikám, mohla by jsi mě alespoň vnímat!" a pokračoval ve své přednášce. Takže se vlastně z přednášky na deset minut stala přednáška na půl hodiny, jelikož jsem nevnímala skoro vůbec. Když pak jeho přednáška skončila, nastalo ticho, které jsem přerušila až já větou: ,,Hele nemohl by jste někdo něco říct? Já jen že bych si po tom Tonyho řvaní ráda zkontrolovala svůj sluch." řekla jsem svou prosbu, na kterou všichni reagovali tichým smíchem.  ,,A teď jste se smáli jak moc? Protože jestli hlasitě, pak mám něco se sluchem." oznámila jsem, což přetrhlo hráz uvolněného smíchu, ke kterému jsem se ráda přidala. A tak jsme tam tak stáli, seděli nebo leželi a smáli jsme se jako parta, jako RODINA, kterou jsem nikdy s Joem neměla.