Taky dokážu milovat. (Snamione)

Část Sedmá

Věděl,že to není slza smutku.Nic neříkal mlčel...mlčeli oba.Hermiona byla ráda za tenhle pocit štěstí,ale zároveň měla strach z budoucnosti.Nechtěla být bez něj.

"Hermiono?"

"Ano Seve?"

"Myslíš,že když do konce roku zbývá polovina,že to zvládnem takhle tutlat a nebo to vydržíme do konce školního roku?"

"No nejlepší by bylo počkat do konce roku,ale já to bez Tebe nezvládnu...bez tvého obejmutí,bez polibků,bez tvých dotyků..."

Hermiona byla tak unešená situací,že si ani neuvědomovala co říká a trochu jí pak překvapilo,že až takhle dokáže vyjádřit svoje pocity.

Severus byl rád za slova věnovaná jen jemu,ale pak mu problesklo hlavou,že jí nemusí ublížit jen tím,že jí opustí když bude muset a nebude jiná možnost,ale že může kdykoliv zemřít.Voldemort nezná slitování a jeho více se rozšiřující se jizvy od crucia,mohou jednoho dne skončit nejenom jizvami,ale i smrtí.

Stáli tam jěště dobrou hodinu.Bylo jim jedno kolik času strávili civěním na hvězdy a mluvením o věcech které nebyli ani důležité.Jen oba věděli,že by měli řešit jednu důležitou věc co se týká jich společně,ale ani jeden pořád nevěděl jak tohle přesně vyřešit aby si neublížili navzájem.

Severus už ale nechtěl trápit ani sebe a ani Hermionu...začal mluvit.

"Hermiono?...asi vím,že s tím nebudeš souhlasit...já bych s tím taky nesouhlasil kdybych to neviděl jako jedinou výchozí možnost prozatím.Ale nelepší by bylo,nechat to na konec školního roku a dál se k sobě chovat jako doposud.Víš,já Tě nechci trápit,i když tímhle asi budu.Nikdy jsem to neuměl jinak než někoho trápit,to přece víš sama."

"Severusi" Přerušila ho Hermiona

"Tohle neříkej,určitě to tak není a mě neubližuješ" Řekla a po tváři jí tekly slzy.

"Ne? a proč tedy teď pláčeš?

"Ale Seve,to není kvůli tomu,že by jsi mě měl trápit,ale kvůli tomu ,že mě to mrzí.Tahle naše situace,že se to nedá vyřešit jednoduše a tak,aby jsme mohli být spolu.Ale máš pravdu,měli bychom to nechat na konec školního roku.A měla bych už jít"

Severus měl pocit,jakoby se Hermiona trochu urazila,ale vždyť přece věděla,že jinak to nejde a je rozumná,musí to přece pochopit.

Hermiona to chápala,ale byla naštvaná z toho všeho ... z těch pocitů...Ona teď vlastně ani nevěděla jak se cítí.Byla smutná,naštvaná,šťastná a zoufalá,ale věděla,že ho nechce opustit a že i po tak krátké doběje pro ni všechno.Milovala ho a on to věděl.

Hermiona se vyvlékla z jeho obětí a dala mu pusu na tvář.Otočila se k odchodu...Severus ji ale chytil za ruku a přitáhl si jí zpátky k sobě.Hermiona pohotově a sarkasticky utrousila poznámku. "Nech té přehnané romantiky,bručoune" a usmála se.Severus nezměnil vážný výraz a podíval se a ní svýma černýma očima jako panteří srst.

"Hermiono?"

Hermiona trošku stuhla a znejistěla.V jeho tváři byl pořád ten samý vážný výraz ani s malým náznakem usměvu....Hermiona poslouchala co jí chce Sev řict.

Dávalo mu to opravdu práci tohle říct...Nikomu to jěště nikdy neměl šanci říct a věděl,že ona je ta pravá které tyhle slova patří.

"Herm...víš já... Miluju Tě!"

Hermioně klesla brada tak nízko,že by si na ní mohla "šlápnout".Nečekala,že jí Sev řekne zrovna tohle.Ale i přes počáteční zaskočení se k němu naklonila,políbila ho a do ucha zašeptala

"Miluju Tě,Severusi."...vycítila náznak usměvu.

Hermiona už ale opravdu musela jít,protože byla skoro půlnoc.Odtáhla se od Seva,ukazováčkem a palcem pomalu a jemně zvedla Sevovu pokleslou hlavu a podívala se mu do očí.Znovu se usmál.Jěště jednou ho políbila otočila se ke dveřím a za nimi zmizela.

Severus na věži zůstal sám.Byl sám ze sebe překvapen.Neveřil,že by to dokázal někdy někomu říct.Ale ta holka ho pomalu měnila a Sevovi se to docela i líbilo.