Další den, další problémy

Jděte pryč!

Probudil jsem se kolem osmé. Kocovina už konečně upadla a já už se necítil tak malátný. Začal jsem se pomalu zvedat. Podíval jsem se na matrace vedle postele. Ta, která patřila Rachel, byla prázdná, na té vedlejší spal Sam, a právě teď se probudil.

„Už je ti líp?" Zeptal se.

„Jo, už jo, ale stejně jsem rád, že dneska je sobota, to mi připomíná, že musím zavolat šéfovi do obchodu. Dneska tam nemůžu jít."

„A co se týče toho tajemství..."

„Můžeš to říct Rachel, ale já...řekl jsem to tobě a už to nechci říkat znova."

„To je v pohodě. Neříkal bych jí to, znám se s ní jen krátce, ale už teď vím, že je to dobrá kamarádka."

„Cítím se jako laciná děvka."

„To nemusíš." Sam si sednul vedle mě na postel.

„Opil tě."

„Ale stejně se cítím...špatně."

„Nemusíš." Pravil a věnoval mi malý úsměv.

„Ten večer jen tak z hlavy nevymažu."

„To mě mrzí."

„Asi bych už měl jít domů, máma mě čeká. Díky, že si mě vyslechl."

„Dobré ráno, kluci." Pozdravila nás Rachel.

„Zůstanete tu na snídani?" Zeptal se.

„Promiň, ale ne. Musím domů, ale děkuji, že jsem tu mohl přespat, omlouvám se za způsobené starosti."

„To je v pořádku."

Sešel jsem dolů po schodech.

„Zůstáváš tu snídani, Nicku?" Zeptala se mě matka Rachel.

„Asi ne, máma už má o mě strach, ale děkuji paní Cooper, že jsem u vás mohl přespat." Věnoval jsem jí úsměv, a pak jsem se vydal domů, nechtělo se mi tam, kvůli Calumovi a Maxovi.

Otevřel jsem dveře, slyšel jsme hlasy z kuchyně. Normálně jsem dělal snídani já, ale když jsem nebyl doma, tak snídani dělal nejspíše máma.

Vstoupil jsem do kuchyně, máma tam připravovala nějaké ovoce, u stolu seděl strejda s ranní kávou.

„Ahoj." Pozdravil jsem je.

„Nicku, co se stalo?" Zeptala se mě máma na rovinu.

„Já..." Najednou sem přišla Grace a ti dva, které jsme nechtěl ani vidět.

„Já trochu jsem to přehnal s pitím, usnul jsem v parku a probudil se další den, bylo mi vážně zle a má kamarádka Rachel bydlí blíže parku než já."

„Měla jsem o tebe strach, dokonce volali ze školy, omluvila jsem tě, ale..."

„Neboj mami, na chvíli se tvrdého alkoholu vyvaruju. Je mi líto, že jsem ti způsobil starosti. Dnes nejdu do práce, tak uklidím dům a vyčistím okapy."

„Ano to uděláš, a ještě skočíš nakoupit."

„Dobře, a ještě jednou se moc omlouvám."

„Chceš snídani?"

„Ne, děkuji, nemám hlad, já...půjdu na chvíli do pokoje." Řekl jsem a vydal jsem se do pokoji, za zády jsem měl ty dva, proto jsem zrychlil svůj krok. Chtěl jsem se zamknout v pokoji, ale oni byli rychlejší.

„Co se tam stalo, Nicku?" Zeptal se Max s úsměvem.

Takže oba dva ani neví, co se tam stalo? Dle jejich úsměvů, ne.

„Co nám řekneš, Nickolasi?" Zeptal se Calum.

„Vy nevíte, co se stalo?!"

„Ne, proto se ptáme."

„Dohodili jste mě Stevenovi. On řekl barmanovi, ať mi naleje bůhví co. To bůhví co mě opilo, odvedl mě do hotelu, dotýkal se mě, líbal mě, skoro mě znásilnil. Říkal jsem, že nechci, neposlouchal mě. Nakonec se mi podařilo utéct, ale vy...vy jste mě do toho dostali!"

„Co, ale..."

„Váš kamarád mě málem znásilnil! Jděte pryč! Pryč z mého pokoje!"