Další den, další problémy

Škatulky

„Počkáš tu na mě chvíli." Zeptal jsem se Luda, když jsme stáli na chodbě.

„Jasně."

„Já si jen něco vyřídím."

Vykročil jsem dál chodbou k mým úžasným bratrancům. Stáli v obležení holek, ale mě to bylo jedno.

„Dnes někdo z vás dvou půjde dnes nakoupit."

„Tak dámy, tohle je náš bratranec, Nick. Pozdrav je Nicku." Pravil Max s úsměvem.

„Půjde tam někdo z vás. Já tam byl minulý, předminulý a přepředminulý týden. Rozhodně tam dneska nejdu."

„Vidíte, jak je okouzlující." Pravil Connor se smíchem.

„Někdo z vás tam půjde, a jestli ne, tak nebudeme mít nic k jídlu." Obrátil jsem se k nim zády a šel zpátky k Ludovi.

„Takže tihle dva jsou tví bratranci?"

„Jo a dost často mi lezou krkem. Žijeme totiž v jednom domě, takže jsem každou chvíli terčem nějakého jejich trapného vtípku."

„Tak to ti nezávidím."

„Hele, co máš teď za hodinu?"

„Já budu mít španělštinu."

„Aha, já mám biologii, nevíš, kde se nachází ta třída?"

„Ve třetím patře, učebna 314."

„Díky. Co máš pak?"

„Zeměpis."

„Aha, já mám francouzštinu."

„Tak to asi budeme mít spolu asi až tu další a poslední hodinu, dějepis."

„Jo, tak na dějepisu."

Po poslední hodině jsme šli na oběd do jídelny. S naloženým tácem jsem si sedl ke stolu s Ludou, kromě nás tam bylo ještě pár lidí, kteří na mě divně zírali.

„Tenhle stůl..." Začal jsem větu, ale pak mi to došlo.

„Tahle škola je ještě víc zaškatulkovaná než ta minulá, kam jsem chodil. To je děs. Přestaňte na mě zírat." Poslední větu jsem pronesl nahlas směrem k nim a zamračil se na ně.

Chtěl jsem sklopit pohled k jídlu, ale všiml jsem si zaskočeného pohledu Ludy.

„Děje se něco?"

„Ne...já..."

„Jseš ze mě nervózní?"

„Proč jsi sem přestoupil až teď?"

„Proč se ptáš? Ty si myslíš, že mě vyrazili?"

„Ne já...možná jo..."

Uchechtl jsem se.

„To, že mám piercing ve rtu hned neznamená..."

„Já vím...já...a proč ho máš?"

„Byla to sázka. Já nejsem ten typ člověka, který by se každý víkend opíjel v barech nebo na večírcích, ale někdy jsem na nějaké takové akce zašel. Takže jeden večer jsem vypil spoustu alkoholu, já, a ještě můj bývalý spolužák. Normálně bychom spolu neprohodili ani slovo, ale byli jsme tak opilí, že jsme se tam spolu chechtali a mlátili do barového pultu. A pak to přišlo, řekl mi, že když si nechám dát piercing do rtu, koupí mi mobil, jaký budu chtít. Jeho rodina je totiž zazobaná. Ale mně nezáleželo na výhře, já byl tak mimo, že jsem skoro nevěděl, kde jsem. Bez přemýšlení jsem na to kývl. Nějaký kluk nám napsal něco jako písemnou dohodu a my to šíleným smíchem podepsali. Další den jsem se probudil ve vaně a s piercingem. Doma jsem měl dlouhou chvíli problémy, ale nakonec se to nějak urovnalo a můj spolužák mi s nechutí koupil mobil, který máš až do dnes."

Šli jsme ulicí, když on se zastavil před brankou, která vedla k velké vile.

„Tady ty bydlíš?" Vyjeveně jsem čuměl.

Náš dům nebyl malej, bylo nás totiž dost, ale stejně, oproti této vile...

„Chceš jít...dál?" Zeptal se.

„Klidně, stejně nemám nic na práci."