Další den, další problémy

Šok

Právě teď mě Rachel vede k ní domů společně se Samem, normálně bych řekl, že to není třeba, ale hlava mě třeštila, ten alkohol musel být silný, když mě další den ještě odpoledne po té noci bolí hlava. Jaké pití mi tam sakra nalili?

Kdybych nepociťoval bolest hlavy, která spojena s kocovinou, byl bych v šoku. Byl jsem už v nějakých vypjatých situacích, ale ještě nikdy ne v této situaci. Předtím jsem se cítil tak bezmocný, cítil jsem tak...

Tohle svým bratrancům neodpustím. Přivedli mě tam a předhodili mu mě jako kořist. Možná netušili, jaký on dokáže být, ale stejně...Nic to neznamená, stále mě ta přivedli, stále mu o mě řekli spoustu osobních informací. A pak mě mu dali jako „dárek", Cítím se tak špatně, tak zneužitý. Nechci s nimi mluvit, a hlavně už nikdy s nimi nechci na žádný večírek.

Začal mi v kapse zvonit mobil. Sam ho chtěl vylovit z kapsy, ale zastavil jsem ho.

„Neber to." Pravil jsem chraplavým hlasem.

„Ale co kdy to je tvá máma?"

„Neber to." Odbyl jsem ho.

Máma za nic nemůže, určitě se o mě už strachuje, když jsem se nevrátil včera večer domů a dnes jsem nebyl ve škole, chtěl jsem ji zavolat, ale ne teď.

Pomalu jsme se dostali před dům Rachel. Kdybych neměl tak velkou kocovinu, byl bych více v šoku, byla to velká asi drahá vila.

„Co to do háje je?" Pravil Sam v šoku.

„Tak tady bydlím." Pravila Rachel s tak rozmáchlým gestem, že jsem málem upadl.

„Neměli by být d-..." Začala, ale zastavila se uprostřed věty.

„Mami, tati, co děláte doma?" Zeptala se v šoku.

„Oba jsme dnes skončili dřív v práci. Proč máš kolem ramen paži toho kluka?" Zeptala se její máma.

„Já...neměli jste být doma. Já...nastal problém. Tohle je můj kamarád Nick a tohle je Sam." Vypadlo z ní po chvíli.

„Já...on...potřebuje pomoc, naši pomoc, může tu...můžou tu přespat?"

„Dva kluci?! Tohle-..." Matka Rachel byla přerušena uprostřed věty Racheliným otcem.

„Ještě jsme se nepředstavili my, já jsem Andrew, otec Rachel a má manželka, matka Rachel, Diana. Mohou tu přespat, ale na matracích na zemi, pro jednou." Pravil. Byl jsem pořád mimo, ale nemohl jsem přehlédnout Rachelin šokovaný pohled. A i její matka byla v šoku.

„Co? Ale Andrew...dva kluci a ani je neznáme...já..."

„Taky jsem byl v jejich věku a taky jsem to někdy přehnal, pro dnešek to nevadí."

„Já nevím." Pravila nejistě.

„Dobře, ale musí zavolat rodičům, že je tady a že je v pořádku." Dodala.

„Dobře." Řekla Rachel a vedla nás do svého pokoje.

„Promiň Same, že jsem tě do toho zatáhla. Ani jsem se tě nezeptala, jestli tu chceš přespat nebo ne." Omlouvala se Samovi.

„To je v pohodě. Jestli nevadí, tak toho využiju. Chtěl jsem s někým shlédnout jeden film, jo a taky mám nějaké úkoly do školy, se kterými si úplně nevím rady, takže..."

„Dobře, jen ho uložíme pro teď na moji postel, a až budu spát, přemístíme ho na matraci."

Její pokoj už jsem moc nevnímal. Byl jsem nasměrován k posteli a poté hned přikryt dekou, protože mé boty jsme společnými silami sundali v hale.

Usnul jsem během chvíle. Ale stále tu visela ta kocovina, takže jsem se probouzel, abych zvracel, proto mi Rachel přinesla kýbl, takže jsem naštěstí nic neohodil. Po nějaký době už jsem přestal a oni mi dali prášek se sklenkou vody. Plně jsem se probudil až k večeru.

„Volala ti máma. Asi 10x. Ztlumili jsme ti to, aby si mohl spát, ale měl by si..."

Začala větu Rachel, ale já ji přerušil.

„Já vím. Zavolám ji." Vzal jsem si mobil do ruky, než jsem vytočil její číslo, všiml jsem si otevřeného sešitu na stole.

„Máte problém s matikou?" Položil jsem otázku.

„Jo, trochu." Pravila Rachel.

„Trochu? Pro mě je to jako španělská vesnice." Řekl Sam se smíchem.

„Klidně vám s tím pomůžu, až dotelefonuji, bude to to nejmenší, co pro vás budu moc udělat, potom, co jste mě sem dovedli a Rachel mě tu nechala přespat. Já si to tedy jen na chodbě vyřídím."

Vyšel jsem na chodbu. Mámě jsem vážně chtěl zavolat. Určitě se už o mě bojí. Včera večer jsem se nevrátil domů a dnes jsem nebyl ve škole. Ale pak tu byli moji bratranci. To oni mě do toho dostali. To oni mě zavedli do toho baru a předhodili mě jako flákotu masa zvěři.

Pořád jsem nechápal, jak to mohli udělat. Jak to říkal předtím? Já jsem byl jeho narozeninovým dárkem od nich dvou? I kdyby nevěděli, čeho je jejich nadržený kamarád schopen, tak na to nezáleželo, protože já jsem ještě nikdy necítil tak bezmocný, jako když on na mě vztáhl ty své nechutné pracky v tom hotelovém pokoji. Jako kdy sevřel mé ruce a dorážel na mě. Ještě nikdy jsem se necítil, tak bezmocně, a to jsem byl už v hodně vypjatých situacích. Jsem na bratrance naštvaný, nechci s nimi mluvit a část mě s nimi nechce mít nic společného, ale pak je tu ta druhá část, která je přese všechno má ráda.

Kdyby tu ta část nebyla, možná bych se sebral pryč a do toho domu bych se už nikdy nevrátil, i kdybych bych měl bydlet pod mostem, ale ta druhá část tu byla. Takže jsem se rozhodl, že se stále budu starat o domácnost a tak, ale s těma dvěma nepromluvím ani slovo.