Další den, další problémy

Mé hradby

„Jsem asi ten nejhorší kamarád na světě, že tě tak otravuju, ale nemohl bych tu přespat do zítřka, do neděle?" Položil jsem mu zdráhavě otázku v pozdní poledne.

„Samozřejmě, že můžeš, aspoň tu nebudu sám, rodiče budou stále pryč a Sasha je u kamarádky až do nedělního odpoledne." Pravil s úsměvem.

„Aspoň uvařím, když mě u sebe necháváš vegetovat. Všiml jsem si v lednici kuřecího masa, můžu ho použít?"

„Jasně."

„A nevadí, když si k vaření pustím hudbu?"

„Proč by mi to mělo vadit. Už se prostě přestaň ptát." Pravil se smíchem.

Po obědě jsme se zase dívali na jiný seriál.

„Bylo to dobrý, zdálo se mi to-..." Začal jsem větu, ale Sam mě přerušil.

„Nicku, bylo to dobrý, vážně." Ujistil mě s úsměvem na tváři.

Chtěli jsme se zase dívat, ale mně začal zvonit mobil, byla to máma, šel jsem to zvednout do vedlejší místnosti.

„Ahoj mami, nevadí, když tu přespím do zítřejšího odpoledne? Neboj výpisky si brzo dopíšu, Luda už mi je poslal."

„Jasně, že nevadí, jsem ráda, že máš kamaráda." Pravila máma radostně.

A já si říkal, že ji mám tak rád, vážně bych ji nechtěl přidělávat další starosti. Byl jsem zamyšlený, že jsem si ani nevšiml, že se z mobilu nějakou chvíli nic neozývalo, dokud jsem neslyšel hlas mého bratrance Caluma.

„Potřebujeme si s tebou promluvit a nám by si mobil nevzal." Pravil.

„Samozřejmě, že bych vám to nevzal!" Křikl jsem na ně.

„Asi už nemá smysl říkat, jak moc nás to mrzí." Ozval se Max, nejspíš mě měli na hlasitém odposlechu.

„Ne, to rozhodně ne. Prostě mě nechte!"

„Ale..." Začal větu Calum.

„Ani jeden z nás nechce, aby se to dozvěděli naši rodiče nebo dokonce policie, že ne?" Položil jsem jim otázku.

„Ne." Odpověděli oba.

„Tak mě teď pečlivě poslouchejte. Před Grace a našimi rodiči se budeme chovat jako by se nikdy nic nestalo. Pozdravíme se, prohodíme mezi sebou pár slov, odpovíte mi, když se zeptám, co byste chtěli k obědu či k večeři, ale to bude tak všechno, jinak na mě mluvit nebudete. Je vám to jasné?"

„Ale Nicku-..." Začal větu Max.

„Je vám to jasné?" Zopakoval jsem otázku více naléhavě.

„Je nám to jasné." Řekli oba po chvíli.

„Dobře." Pak jsem položil telefon.

„Vím, že jim jednou budu muset odpustit, ale teď...teď s nimi ani nedokážu pořádně mluvit." Řekl jsem Samovi a sedl si vedle něj gauč.

„Možná by ses měl s tím svěřit rodičům." Pravil Sam po chvíli.

„Ne, to by to ještě zhoršilo."

„Možná máš pravdu, chceš se zase dívat?"

„Jo, aspoň mi to trochu zpraví náladu." Odpověděl jsem na jeho otázku a on znova pustil seriál.

K večeru jsme si šli udělat něco k večeři.

„Omlouvám se ti." Pravil jsem.

„Za co se mi omlouváš?" Položil mi Sam otázku.

„Za všechno. Vecpal jsem se ti sem a vylejvám si ti své srdce jak nějaká hloupá třináctka."

„Nevecpal si sem, sám jsem tě sem pozval."

„Z lítosti."

„Ne z lítosti, chtěl jsem trávit čas se svým kamarádem a kamarádi se navzájem svěřují, proto jsem ti já řekl o té mafii. O ní bych ti neřekl, kdyby si nebyl můj kamarád. Už se přestaň omlouvat...zrovna od tebe nečekal, že se budeš omlouvat." Uchechtl se.

„Proč?" Položil jsem mu otázku.

„Já nevím, to tmavé oblečení, piercing ve rtu, to, že posloucháš rockovou hudbu...já vím, jsem idiot, když jsem...o tobě smýšlel tak stereotypně."

„Ne, to je v pohodě, ve škole a obecně, když jsem mezi cizími lidmi, tak působím na ostatní chladně a odměřeně, ale jinak...zvláště v poslední v době, když mluvím s tebou Rachel a Ludou...já..." Zastavil jsem uprostřed věty, nevěděl jsem co říct dál.

Chvíli bylo ticho.

„Asi je to kvůli tomu, co se mi stalo, já nevím. Ale když jsem s vámi, tak jako by mé hradby neexistovali. Dříve to tak bylo jen, když jsem byl se svou rodinou, ale ani s nimi to nebylo takhle pokaždý, i před nimi jsem se uzavíral a stále se před nimi uzavírám, ale s vámi...je to jiné...ježiš jsem děsnej." Pravil jsem zmučeně.

„Ne, nejseš děsnej, jsem moc rád, že mi nastavuješ svou pravou tvář. Promiň to znělo jako nějaký posraný klišé." Řekl s úsměvem.

„Možná..." Pravil jsem se smíchem oba jsme se vydali i jídlem zpátky do obýváku.