Další den, další problémy

Žádné ale

Další den jsem mámě řekl, že mi není dobře a že zůstanu doma. Zčásti to byla pravda, probudil jsem totiž se strašnou bolestí hlavy, ale zčásti to bylo proto, že jsem ty dva nechtěl vidět a rozhodně jsem s nimi nechtěl mluvit.

Ráno se mě Grace zase ptala, co se mezi námi stalo, v tu chvíli jsem přemýšlel, jestli bych jí to neměl říct, ale pak mi došlo, že by to hned řekla mámě a strýci a já tohle s nimi rozhodně řešit nechtěl, už tak mají spoustu věcí na starosti v práci, nemůžou řešit i mé problémy.

Po snídani a po jednom Ibalginu jsem překvapivě na pár hodin usnul, spal jsem, dokud mě neprobudil zvonící telefon.

„Ahoj." Pozdravil jsem rozespale.

„Ahoj, Nicku. Jak ti je?" Zeptal se mě Luda.

„Ráno mě strašně bolela hlava, tak jsem..." Přerušil mě.

„Tohle není kvůli hlavě, jednou ses mi zmínil, že máš nízký tlak a že tě někdy kvůli tomu bolí hlava, ale i tak si byl ve škole. Jde Caluma a Maxe, že jo?"

„Nějak moc se staráš."

„Jseš můj jedinej a nejlepší kámoš, samozřejmě, že se starám." Uchechtl jsem se.

„A ty jsi v pohodě? Nikdo..." Zase mě přerušil.

„Od té doby, co sis s těma kreténama promluvil, mi dali pokoj. Já jsem v pohodě, ale ty nejsi. Mám odpoledne přijít?"

Chvíli jsme oba mlčeli.

„Sakra!" Vykřikl najednou.

„Co se děje?"

„Vzpomněl jsem si, že jsem mámě slíbil, že s ní dnes navštívím babičku v domově důchodců, ale mohl bych..." Teď jsem ho přerušil já.

„Ne to je dobrý, slíbil si to. Já budu v pohodě."

„Vážně?"

„Vážně."

„Jsem hroznej kámoš."

„Ne, nejsi."

„Jediný, co pro tebe můžu udělat, je ti poslat dnešní výpisky." Tomu jsem se zasmál.

„Hele, nezačíná ti teď náhodou další hodina?"

„Už začala před pár minutama. Jameson mě utrhne hlavu." Luda byl skvělý kamarád, i když jsem se cítil mizerně, dokázal mě rozesmát.

„Tak to tě nebudu zdržovat."

„Já se omlouvám."

„Ne to, je dobrý, už běž."

„Čau."

„Ahoj." Ukončil jsem hovor a šel si dát dřívější oběd.

Kolem třetí odpoledne u nás někdo zazvonil. Chvíli jsem si myslel, že je Max nebo Calum, tak jsem nechtěl jít otevřít dveře, ale pak mi došlo, že oni by nezvonili, když mají oba klíče.

Tak jsem šel dolů otevřít dveře, byl to Sam.

„Ahoj. Napadlo mě, nechtěl by sis dát maraton Doctora Who?"

„Jak víš, že..." Přerušil mě.

„Jednou ses zmínil. Uděláme si maraton, přespíš u mě, zítra je přeci víkend, prostě si od nich odpočineš."

„Já...máma sice říkala, že dnes uvaří, ale..."

„Žádné ale. Tvá máma jim uvaří a ty u nás přespíš."

„Ale..."

„Žádný ale, potřebuješ odsud na chvíli vypadnout. Zabal si pár věci a jdeme."

„Dobře, jen ji dám vědět." Pravil jsem po chvíli a šel si nahoru zabalit, potom jsem zavolal mámě.

V jeho domě jsem už byl dvakrát. Jednou to bylo, když byla rodinná oslava jeho táty a jednou, když...bylo zvláštní si vzpomenout na tu situaci, ne každý den se člověk s kocovinou probudí na hrudi někoho jiného, kterého v tu dobu sotva zná. Nechtěl jsem o tom moc dlouho přemítat, tak jsem tam hodil jen tašku s věcmi a přišel jsem za Samem do obýváku.

„Rodiče jsou v práci a Sasha je u kamarádky a bude tam i přespávat, tak máme televizi pro sebe." Pravil a začal na televizi štelovat začátek Doctora Who.

„My si dáme brambůrky a limonádu. Pak si sedneme na gauč a do pozdního večera se nezvedneme." Řekl a po chvíli vrátil s pytlíky chipsů a limonádou.

Byl jsem rád, že na chvíli nebudu myslet na to, co se stalo, budu se jen dívat na seriál se svým kamarádem, na tváři jsem měla malý úsměv, když jsem sledoval první díl.

Později jsem to na chvíli stopli a dali jsme si záchodovou pauzu. Když jsme se vraceli do obýváku, zeptal se mě.

„Možná to bude trochu otázku, ale...cítíš se už líp?"

„Já...zrovna teď jo...moc ti děkuju."

„Jseš přeci kamarád."

„Ale neznáme se tak dlouho."

„Ale už jsem ti řekl o své nejtrapnější chvíli v životě." Pravil a já se musel zasmát.

„A já ti řekl zase tu svou." Dodal jsem.

„Právě, sice tě neznám dlouho, ale i tak můžu říct, že jsi můj dobrý kámoš." Pravil a usmál se na mě.

„Vážně ti děkuju za to, že tu můžu přespávat."

„To nestojí za řeč. Pojď jdeme se dívat dál." Pobídl mě a vydal se ke gauči.

Kolem dvanácté jsem usínal a to poslední, co jsem dokázal zaznamenat, bylo, jak mě přikryl dekou a popřál mi dobrou noc.