Další den, další problémy

Mě si nezískáš

Byla to hodina matematiky, matematika mi nikdy problémy nedělala, a navíc jsem byl oproti ostatním napřed. Čísla mi problém nedělala, moje máma pracuje jako účetní, dříve mi často dávala různé matematické hádanky, dost často mě to otravovalo, ale teď bych byl rád, kdyby mi zase nějakou řekla, už dlouho mi žádnou totiž nedala.

Takže jsem si hlavu opřel o lavici. A svůj pohled jsem pohled upřel ven z okna.

„Nickolasi, jste tu nový, já vím, začátky jsou těžké, ale to neznamená, že nebudete na mých hodinách vnímat. Mohl byste jít k tabuli a vypočítat tyto příklady?"

Příklady byly snadné, zvládl bych je spočítat už na konci minulého ročníku.

„Máte to správně, a dokonce jste to vypočítal pokročilejší metodou, která se učí jen na seminářích matematiky v maturitním ročníku nebo až na vysoké škole." Pravil ohromeně.

„Mohl bych si už konečně sednout?" Pravil jsem rozmrzele.

„Zajisté." Pravil a stále se usmíval.

Možná jsem tímhle ze sebe udělal šprta, ale víte co, je mi to fuk. Na nikoho se dojem dělat nechtěl, bylo mi to volný. Je to jen instituce, kam musím každý den chodit, dokud neodmaturuju, nemusím tady ze sebe dělat někoho jiného, než jsem, jen abych se nějakým cucákům zavděčil.

Opět jsem si položil hlavu na lavici, vyndal jsem si dokonce i sluchátka a pustil jsem si do nich muziku a on už po mě nic nechtěl, a ani mi nevynadal, měl jsem klid.

Zazvonila na konec hodiny. Zvedl jsem a vykročil ke dveřím, ale někdo mě zastavil. Byla to nějaká zmalovaná blondýna, falešně se na mě usmála.

„Ahoj, jmenuji se Julia."

Nic jsem neříkal, čekal jsem, co z ní vypadne dál.

„Jseš tu místo jedný holky, která přestoupila na jinou školu. Jsem za to ráda, byla to totiž hrozná kráva."

„Nevím, proč mi to říkáš, ale je mi to jedno, musím jít na další hodinu, takže...já jdu." Odbil jsem ji a rychlým krokem jsem šel pryč od ní.

Otevřel jsem si skříňku a začal v ní hledat učebnici literatury, vedle mě najednou někdo začal mluvit. Neviděla jsem ho, protože byl za dvířkama skříňky.

„Ty příklady...jak si to..." Promluvil potichu a blekotavě.

Zaklapl jsem dvířka skříňky, protože už jsem našel učebnici a spatřil jsem kluka, který byl o pár centimetrů vyšší než já, upíral na mě přes skla brýlí tázavý a trochu plachý pohled.

„Nebylo to nic těžkýho." Mávl jsem nad tím rukou.

„První den a ty se tu bavíš se šprtem. Kašli na něj, oba, jak vidím, máme teď literaturu a já sedím sama, takže..." Pravila Julia a zase měla na tváři ten falešný úsměv, který mě už začal štvát.

„Jak se jmenuješ?" Obrátil jsem svůj pohled na toho kluka s otázkou.

„Já...jmenuji se Ludovic."

„Vidíš, tady ten šprt, jak říkáš má jméno, jmenuje se Luda."

„Ať si má třeba deset jmen, je mi to fuk. Pojď, jdeme."

„Nikam s tebou nejdu, za prvé si potřebuju skočit na záchod a za druhé...na minulé škole, jsem znal holku, která byla přesně jako ty, jmenovala se Caroline, chtěla mě do své sbírky kluků, takže si mě snažila získat, ale já ji ignoroval, začala být zoufalá, dokonce si zjistila mé koníčky. Dokonce mi namluvila to, že má lístky na koncert Nirvany, musel jsem se tomu smát, protože kdyby si o této kapele něco dohledala, zjistila by, že kapela se rozpadla potom, co umřel její frontman. Caroline si mě nezískala, naštvala se a lidé pak viděli, jaká doopravdy je, už neviděli tu její milou masku, prokoukli ji. Takže, abych dokončil tento náš dialog, za druhé s tebou nepůjdu proto, že se nechci nechat tebou vláčet." Ona na mě s šokem hleděla, pak si odfrkla, sjela mě naštvaným pohledem, otočila se na podpatku a odkráčela nasupeně pryč.

Já jsem obrátil zpátky k Ludovi.

„Promiň, jestli ti vadí ta přezdívka, tak..."

„Ne, nevadí mi. Zní to lépe než mé jméno. A díky, že ses mě zastal."

„To nestojí za řeč."

„Ale stojí, tohle ještě nikdo neudělal."

„Vážně o nic nešlo, byla to jen jedna pitomá kráva. Ale teď k jinému tématu, přišel si za mnou kvůli těm příkladům?"

„No já...jen mě to..."

„To se takhle zasekáváš pořád? Naháním snad strach, to ty jseš tady ten vyšší."

„Já...promiň...nejsem moc zvyklý komunikovat s lidmi."

„Máš teď taky literaturu?"

„Jo. Proč se ptáš?"

„Sednu si vedle tebe a ty mi řekneš to, co jsi chtěl říct k té matice."

„Co? Já..."

„Sedí s tebou někdo?"

„Ne."

„Tak jdeme."

Tak jsme vykročili ke třídě literatury.

„Tak co jsi mi chtěl říct?" Zeptal jsem ho před začátkem hodiny.

„Jen...jestli bys mi neukázal ten postup, kterým si ten příklad vypočítal."

Jen jsem se uchechtl.

„Jo, mohl."