Písně Fae

Prolog

Chodbami s mramorovou podlahou se rozléhaly rázné kroky čtyř mužů, jež vypovídaly o jejich tvrdém výcviku. Slyšela je, nejdřív docela potichu, jako když se ze svahu skutálí kámen, ale stejně jako s sebou bere další a další, klapavé zvuky byly stále hlasitější. Totožní s lavinou ani je nic nedokázalo zastavit.

Blížili se, a ona věděla kam mají namířeno.

Jonah Farrell, kapitán Jonah Farrell, velitel. To oslovení mu bylo stále tak cizí, ovšem nebylo divu, bylo jeho sotva pár hodin.
Uběhl týden od smrti jeho děda, týden smutku, pohřbu a nesčetných vyjádření soustrasti. Nemluvě o nekonečných hodinách papírování.
Ale konečně, dnes ráno byl předvolán, dostal vlastní pečeť, univerzální klíč a přístup do celého prostoru. Všichni kolem, mu říkali pane.
Přesto byla prestiž nebo radost z nového postavení to poslední na co teď Jonah dokázal myslet.
Poslední slova jeho děda, to vydechnutí těsně před tím, než se do jeho očí vkradla smrt a dech mu navždy zamrzl v plicích. Nepatřila rodině, jeho blízkým ani milované ženě, která na něj čekala v nebi.
Z posledních sil naznačil svému jedinému vnukovi, aby šel blíž, až přímo k němu. Posledních několik hodin pouze sípal, ale když nyní promluvil, jeho hlas byl až podivně jasný.
„Ta dívka," vydechl, „najdi ji. Doherty, zavede tě k ní."
Ta dívka, pomyslel si znepokojeně, když spolu s Dohertym a dvěma dalšími muži procházel prázdnou chodbou. Poněkud ho překvapilo, že starý muž ihned věděl, o koho jde a neunikl mu ani sevřený výraz, který s usídlil v Dohertyho jindy tak vlídné tváři. Nikdo z nich nepromluvil, když ho vedli do míst, kam měl už odjakživa zapovězený přístup, nic neřekli ani ve chvíli, kdy stanuli před těžkými kovovými dveřmi. Kdysi možná byly natřené na tmavě zelenou, teď se ale barva po velkých plátech odlupovala a odhalovala tak cestičku rzi, která za ty věky, co tu ty dveře stály už stihla zatnout své spáry hluboko do kovu.
Místo kliky nebo zámku měly dveře pouze doprostřed zasazené kolo, kterému se zub času nějak dokázal vyhnout. Muži, podstatně mladší než Doherty a o dost silnější, než Jonah se jím mlčky jali otáčet. I přes jejich nicneříkající výrazy bylo jasné, že to jde zatraceně ztuha.
Ten zvuk by probudil i mrtvého, napadlo Jonaha, když si co nejnonšalantněji zacpal uši. A podle toho, jak dlouho ty dveře musely zůstat zavřené, tam nejspíš ani nic jiného není.
Dveře se konečně otevřely a Jonah zjistil, že rez pozřela pouze jejich vnější část. Byly silné něco přes půl metru a vyrobené alespoň z pěti různých kovů. S hlasitým zavrzáním je odstranili z cesty a vstoupili s Jonahem v čele.
V místnosti před ním bylo jediné malé okno, nejmíň tři metry nad zemí a s mřížemi, plazícími se po něm jako popínavé rostliny. Přesto v ní bylo dostatek světla, aby nebylo třeba rozsvěcet svítilny.
První, co uviděl byly vlasy, dlouhé, bílé vlasy, jež pokrývaly celou podlahu a stáčely se k čemusi uprostřed pokoje. Vypadalo to jako zámotek. Doherty za ním se trhaně nadechl.
„Co to..." začal Jonah, ale už nedokončil, bílá hromádka se pohnula, první spatřil záda, pak ramena a ruce, a nakonec i počátek vší té bílé. Postava se posadila a její tvář vystoupila ze stínu. Jonah nenacházel slov.
Klečela před ním dívka, téměř dítě s vlasy bílými jako sníh a kůží, která snad kdysi mohla být snědá, ale kdovíjaká doba strávená bez slunečního světla ji připravila o všechnu barvu. Upřela na něj své velké oči, které v okolním šeru nepřirozeně zářily, měly barvu, kterou Jonah v životě neviděl, byly světlé a mísila se v nich něžně zlatá s nebeskou modří, dokonale pasovaly do její překrásné tváře.
Chtěl udělat krok dopředu, k tomu hubenému a kouzelnému stvoření, ale Doherty ho hrubě chytil za paži, aby ho zarazil.
„Je to jen dítě," sykl Jonah a pokusil se starci vymanit, Doherty ho však nepustil.
„Mladý pane, viděl jste ty dveře, posledních padesát let je nikdo neotevřel."
„Ale můj dědeček..." Jonaha bezmála udivovalo, kde vzal Doherty takovou sílu.
„Tu byl v den svého nástupu tak jako vy a tolik ho to vystrašilo, že už se sem nikdy neodvážil."
„Ale jak..." Jonah se zděšeně ohlédl na ono dítě, které na ně stále nepřítomně hledělo.
„Pane," pronesl Doherty co nejtišeji, „to děvče tu bylo už v dobách, kdy sem nastoupil váš prapraděd, Gordon Farrell." Jonah se zahleděl do Dohertyho očí a hledal v nich jakoukoli známku šprýmu, objevil však pouze starost, znepokojení a možná trochu strach. Odtáhl jeho ruku a stařec ho tentokrát nechal. Jonah na něj ještě chvíli hleděl, pak se ale obrátil a vstoupil do místnosti. Co nejopatrněji, aby nestoupl na žádné vlasy, zamířil až doprostřed pokoje, před dívku. Oplatila mu hluboký pohled a on si dřepl, aby jí mohl přes ramena přehodit své sako, všiml si, jak se chvěje.
Když na ni pohlédl, necítil strach, jen úžas a vzrušení z neznámého, protože ať už tahle dívka byla kdokoli, rozhodně nepatřila do říše lidí.
„Pověz mi dítě," začal co nejjemněji, „jaké je tvé jméno?"
Neodpověděla hned, zdálo se, že ho odhaduje.
„Eire," pronesla tiše a její hlas se přesto nesl místností až do nitra všech kdo ho slyšeli.
„Ale mé lidské jméno bylo..." odmlčela se, jako by přemýšlela, nakonec zvedla hlavu a usmála se, „Chloe."