Písně Fae

Kapitola 8

Následujících pár hodin si oba mlčky četli.
Ani jeden z nich se však nedokázal plně soustředit. Gordon na Chloe každou chvíli pátravě pohlédl a ona předstírala, že to nevidí. Pokud chtěl něco říct, ústa mu nechyběla.
„S kým ses to seznámila Chloe?" Prolomil nakonec ticho. Ptal se bez jakéhokoli zájmu z jeho strany, v očích měl jen upřímnou starost o ni. Chloe se usmála způsobem, který ho, jak doufala, měl uklidnit.
„S nikým, vážně," ujistila ho. Sice mu nerada lhala, ale nechtěla, aby si dělal starosti. Kdyby mu řekla o muži, který se jí záhadně objevil na střeše, chyběla mu tvář, řekl pár vět a zmizel, nejspíš by ji váhání odtáhl za nejbližším doktorem. Navíc, kdykoli se Gordon nějak strachoval o Chloe, doneslo se to k jejímu otci. A ona mu zatím nic nechtěla říkat, přece jen, byla si vůbec sama jistá, že to nebyl sen?
Gordon si ji měřil nedůvěřivým pohledem, ale očekávaný výslech nepřišel. Pouze si povzdechl a unaveně si promnul oči.
„Věřím ti Chloe, že neuděláš nic příliš hloupého, jen tě žádám, buď opatrná." Chloe si oddechla. Vážně přikývla.
„Každá žena potřebuje nějaké tajemství." To ho rozesmálo.
„Pak ses dnes konečně stala ženou, Chloe." Polštář chytil ještě v letu, takže jeho obličej zůstal nedotčen.
Vzdálený zvon začal odbíjet celou a Gordon poplašeně vstal.
„To už je tolik?" rozhlédl se kolem, hledal kabát. Chloe mu ho se smíchem podala.
„Nač ten spěch příteli?" zeptala se, Gordonovo zmatení ji bavilo. Rozpačitě na ni pohlédl.
„Odpusť, Chloe. Otec se dnes vrací domů, nesmím přijít pozdě na večeři." Usmála se.
„Chápu," protáhla si ztuhlé končetiny, „tak ho pozdravuj, dobře?" Zasalutovala, ještě stačila zahlédnout Gordonův pobavený úšklebek, a byl pryč.
Teď, když se Gordon tak spěšně vzdálil, nezbývalo už nic, co by zaměstnávalo dívčinu mysl, nic, co by jí bránilo přemýšlet o včerejším večeru. Neměla tedy na výběr a jméno Dorian Knox se z její mysli vynořilo prakticky samo.
Pár vteřin jen seděla, poté vstala a začala zamyšleně přecházet po místnosti. Zamračila se.
Přijatelnou teorii by dokázalo vymyslet i malé dítě. Otázka zněla, byla ochotna tomu věřit?
„Četla jsem knihu, kterou mi daroval otec," přemýšlela nahlas, „a stalo se něco..." slovní zásoba ji zradila, „podivného." Nepřítomně se zahleděla z okna, otočila se na patě a pokračovala v chůzi.
„Dalšího dne jsem na střeše objevila zvláštního, částečně nehmotného muže, který mě z nějakého důvodu zná." Odmlčela se, když si připomněla jejich včerejší setkání.
„Navíc se chová podle zvyklostí Nočních lidí, kteří žili před stovkami let, tedy zhruba ve stejné době, kdy se odehrála bitva, kterou kniha popisuje." Došel jí dech.
Jaký naprosto nesmyslný kruh z toho vznikl.
Povzdechla si, jak moc bizarnější to může být?
Pohlédla k otevřenému oknu, na okamžik se jí zdálo, že v tom dešti zaslechla šustění listů. Zaposlouchala se, ale jedinou odpovědí jí byly dopadající kapky vody.
Znovu se pohodlně usadila a s drobným úsměvem sáhla po nejbližší knize.
Jedno bylo jisté, pokud byla její teorie správná, Dorian Knox se opět ukáže.
A ona bude připravená.