Písně Fae

Kapitola 3

Okna byla dokořán a do podkrovního pokoje pouštěla vlahý noční vzduch. Nebýt těch několika mraků, obrovský měsíc v úplňku by ozařoval celé, nyní už ztichlé město.
Všichni v domě se už před dlouhou dobou uložili ke spánku, a dokonce i jejího otce, odjakživa trpícího nespavostí, přemohla po dlouhém dni únava.
Přesto Chloe usnout nedokázala. V dlouhé noční košili seděla na okně a hleděla nepřítomně do dálky.
Něco ji neustále rozptylovalo. A to něco právě leželo na stolku u protější stěny a přetékalo tajemstvími. Už to nemohla déle vydržet, slezla z okna i z postele, z nočního stolku sebrala sirky a zapálila malou olejovou lampu, již pak, spolu s knihou odnesla doprostřed místnosti, kde se posadila na jeden z polštářů, ručně vyšívaných předchozí majitelkou pokoje. Nervozitou a očekáváním zatajila dech, když knihu pohladila po tmavých deskách a konečně ji otevřela.
Papír byl tenký a jemný, a vznášela se kolem něj nádherná vůně svázaná se všemi starými písemnostmi. Inkoust sice už dávno vybledl, přesto stále zůstával čitelný, Chloe se usmála, když viděla, jak nesmírně opatrně bylo s knihou nakládáno.
Na první straně stálo jakési věnování. Alespoň to předpokládala, psané bylo totiž jazykem, jaký Chloe nikdy dříve neviděla. Obdivně přejela po všech těch vlnkách a znacích konečky prstů, jako by jí to snad mohlo pomoct porozumět jim. Opatrně otočila na další stranu, a to už se jí známým jazykem nechala docela pohltil a v celé její mysli nezbylo místo na nic jiného než na příběh, jenž se jí odehrával před očima.
Bitva, ohromná bitva v jedné z mnoha ještě ohromnějších válek minulosti. Sama smrt divoce tančila na obou stranách a stuhy krve se slévaly do potůčků, potoků a do řek, až mrtvými posetá půda, kam oko dohlédlo, vstřebávala místo deště rudou barvu.
Přesto se všichni vojáci, stále se stejnou vervou, vrhali do boje a nedbali těl svých padlých bratrů ani nepřátel. Proč? Jejich cíle byly svaté, obou stran, alespoň tomu věřili.
Boj pokračoval, žádná strana neměla navrch, nicméně obě prohrávaly. Tolik smrti nikdo nemůže nazvat vítězstvím. A když už se zdálo, že se všichni vzájemně pozabíjí, a že nikdo nezůstane živ, z nesmírné výšky, se na všechny snesla noc.
Chloe odtrhla oči od knihy, když ucítila chladný závan větru, ze kterého jí přeběhl mráz po zádech. A právě v té chvíli, měsíc vystoupil zpoza mraků a vše zaplavilo mlhavé stříbřité světlo. Stíny se prodloužily a daly se do tance kolem Chloe, která se opatrně zvedla z podlahy a zamířila k oknu. Když zvedla své velké oči k obloze, zatřpytil se v nich celý vodopád padajících hvězd. Nebyla si jistá, jestli sní, celé nebe působilo jako z úplně jiného světa. A v tom okamžiku, se chladivý vánek vrátil.
Chloe zaslechla jakýsi zvuk přicházející z pokoje, otočila se, aby zjistila, co ho způsobilo, neviděla nic. Vydala se tedy k místu z něhož, jak se domnívala, zazněl.
Došla až do středu pokoje a stíny kolem ní stále tančily. Rozhlédla se, ale stále nedokázala spatřit nic neobvyklého. Kniha za ní se s klapnutím zavřela a Chloe leknutím nadskočila. Pomalu se otočila a ve chvíli, kdy tak učinila, lampa zhasla.