Písně Fae

Kapitola 1

Chloe Bennetová s tichým zamručením otevřela oči. Už celé měsíce se jí nezdál pořádný sen, a rozhodně ne takový. Kdyby tak jen...
Zamrkala, to snad ne! Není možné, aby ho už stačila zapomenout, obě ruce si přitiskla k hlavě a pokusila se zatlačit uprchlou vzpomínku zpátky. Možná by se jí to podařilo, kdyby v tu chvíli nezaslechla slabé zvonění doléhající k ní otevřeným oknem z Horního Verisu, k němuž se vzápětí přidal i zvon v přístavu jeho dolní poloviny.
Vyskočila z postele a bosá se přehnala po podkrovním pokoji, který od chvíle, kdy se její sestřenice vdala do Horního Verisu směla nazývat svým královstvím. Zabořila obě ruce do veliké skříně z ořechového dřeva a oblékla si první dva kusy oblečení na které narazila. Tmavomodré kalhoty, jejichž nohavice přešila tak, aby dosahovaly nad kolena, a dlouhatánské bílé triko, které snad mohlo patřit jejímu otci.
S botami či s úpravou vlasů se nezdržovala a po točitém kovovém schodišti, také jediné cestě, jak se do jejího pokoje dostat, pokud nejste blázni do šplhání po stěnách nebo lezení na stromy, spíše seskákala, než seběhla. Ale jako každý, když má příšerně naspěch, nevěnovala nebezpečí úrazu nejmenší pozornost.
Teta May i strýček Bil už na ni čekali, a stejně tak i půltucet rozesmátých tváří, jejích sestřenic a bratranců. Žádné sourozence neměla, naštěstí, jelikož i když jejich rodina okupovala dva ne úplně malé domy na konci ulice, se všemi těmi strýci, tetami, tchány a prarodiči se tam stěží vešli.
„Myslím, že jsem říkala v osm," proneslo jedno z dětí větu, kterou, zatímco čekali, muselo od své matky zaslechnout alespoň patnáctkrát, aby ji bylo schopné vyřknout s tak dokonalým napodobením tetiny intonace. Na to, že se rod, který použil neshodoval s jeho pohlavím nedbal.
Omluvila se jen spěšně, načež všichni vyrazili po dlouhé třídě směrem k přístavu. Děti se daly okamžitě do běhu a Chloe se k nim za nadšeného výskotu přidala.
„Hej!" zaslechla a maličko zpomalila, aby se mohla bez nebezpečí pádu ohlédnout přes rameno. Malý Gordon Farrell, dědic nejvlivnější rodiny v Dolním Verisu a jeden z jejích nejlepších přátel se vykláněl z okna a zdálo se, že se každou chvíli zřítí do tavolníku rostoucího pod ním.
„Kam se ženeš Chloe?" Musel křičet, aby přehlušil výskot dětí, které se k nim cestou k vodě přidávaly.
„Vracejí se!" Křikla na něj v odpověď a celá rozesmátá se znovu dala do běhu. Vracejí se.
Cesta do přístavu, jako by se nikdy nezdála tak dlouhá, a přesto, než se nadála, stála už spolu s ostatními na molu a hleděla k obzoru.
Uběhlo něco málo přes deset minut, když drobounký a všemi milovaný Aidan Bennet i se svým omezeným počtem mléčných zubů zvolal: „Támhle jsou!"
Jeho slovní zásoba zatím neskýtala víc než devět výrazů a Chloe na sebe v té chvíli byla náležitě hrdá, že do ní stihla přispět právě těmito
Loď se skutečně přibližovala a Chloe už z dálky slyšela, jak na jásot a křik z pevniny odpovídá neméně hlasitý z paluby.
Přestože loď neplula kdovíjak rychle, zdálo se jí, že doba, za kterou se plavidlo přiblížilo a zakotvilo jim u nohou, netrvala déle než pár úderů srdce.
Pak už jí nezbývalo, než se posadit na jeden z kůlů a čekat, protože osoba, kterou chtěla spatřit víc než cokoli na světě, opouštěla palubu vždy jako poslední.
Molo se pomalu vyprazdňovalo a Chloe měla co dělat, aby se očekáváním celá nechvěla. Jako by to byly věky, než konečně zaslechla dobře známé zakašlání. Zvedla oči a zahleděla se do snědé tváře toho nejmilejšího člověka na planetě, koutky jeho úst se zvedly do poťouchlého úsměvu, když se k němu vrhla, div že oba nepovalila na zem a jak nejpevněji to její hubené ruce dokázaly ho objala.
Edward Bennet se vrátil.