Písně Fae

Kapitola 2

Chloe spokojeně odpočívala stočená v měkkém křesle a nepřítomně naslouchala veselému ruchu ozývajícímu se z jídelny.
Jen co její... otec dorazil, nahrnuli se k němu všichni příbuzní, kteří, jak si Chloe nemohla nevšimnout, i přes všechnu svoji bujarost, jevili větší zájem spíš o jeho cestovní vak než o Edwarda samotného. Mohl si za to sám, pomyslela si potměšile, nikdo z její rodiny se nestaral o druhé ani zdaleka tak, jako její otec.
Následně byl zatažen k nesčetným přípitkům, návštěvám a obhlídkám nových přírůstků do domácnosti, ať už šlo o děti, chotě, psy, lodě nebo kusy nábytku.
Kdyby se ho Chloe tak úpěnlivě nedržela za kabát, bezpochyby by ho ztratila z dohledu dřív, než by přešli ulici.
Jak tak procházeli městem, slunce se pomalu šinulo po své dráze, a když konečně minulo poledne, město začalo vystupovat ze stínu a probouzet se ve své plné kráse. Fábory vystřídaly barevné lampiony, dveře i okna se otvíraly a v ulicích se mísila vůně květin, připravovaného jídla, hudba a zpěv.
Lidé opouštěli své domovy, vydávali se tančit, do divadel, parků, zkrátka užívat si festivalu, jak se patří.
A teprve v té chvíli byl její otec propuštěn z onoho láskyplného sevření svého příbuzenstva a bylo mu dovoleno vrátit se domů.
Po velmi dlouhé a velmi slavnostní večeři, skládající se především z ryb a různě upravených kořenů Anvilu, se strýček Bil odněkud vynořil i s ohromnou lahví jakéhosi alkoholu a tuctem skleniček. Chloe poznala, že je největší čas stáhnout se, takže se i s konvicí horkého čaje odporoučela do knihovny, kde se uvelebila v největším a nejpohodlnějším křesle, aby si ho mohla ještě chvíli užít, než si ho Edward jednou provždy zabere pro sebe.
Netrvalo dlouho a uslyšela tiché zaklepání. Srdce jí poskočilo, když spatřila onen úsměv zářivější než slunce.
Edward Bennet si prohrábl tmavé vlasy a vstoupil dovnitř.
„A co dárek pro mou nejmilejší Chloe?" zeptal se a na jeho pohledné tváři, z nějakého důvodu prosté jakýchkoliv vrásek, se objevil škádlivý výraz.
„Vrátil ses, to stačí," odpověděla nezúčastněně a pokusila se skrýt nedočkání. Nebylo třeba podotýkat, že tragicky selhala. Edward se zatvářil ublíženě, i když bylo jasné, že to přinejmenším z poloviny hraje. Zalovil dlouhou rukou v cestovní brašně a vytáhl z ní jakýsi balíček.
„Takže můžu předpokládat, že nestojíš ani o tohle," povzdechl si. Chloe se během chvilky rozloučila se svým nejdražším kusem nábytku, a už byla u otce a sáhodlouze mu děkovala. Zacukaly mu koutky.
„Tentokrát jsem měl štěstí," pochlubil se, když jí balíček s hrdostí generála udělujícího medaile předal. Chloe ho ve vteřině rozbalila a nadšeně pohlédla první na knihu vázanou v kůži a pak na otce.
„Našel jsi ji?" zeptala se tiše. Edward Bennet se tajnůstkářsky pousmál a oči se mu rozzářily vzrušením. Naklonil se až těsně k ní a ukázal na knihu.
„Každý ti okamžitě řekne, že jsem se zbláznil," začal, „ale já myslím," zarazil se, „ne, jsem si naprosto jistý, má drahá Chloe, že v téhle knize, je duše."