Písně Fae

Kapitola 5

V době, kdy Chloe konečně dorazila domů, slunce dávno zapadlo za obzor a měsíc převzal vládu nad oblohou.
Po celém dni stráveném venku, byla příjemně unavená a ruce i nohy měla pokryté vší tou čistou špínou z prašných cest, polí a lesů.
S Gordonem nějakou dobu plavali v azurově modrém jezeře, načež se rozhodli, že by nebylo od věci, alespoň na chvíli vypomoct. Valnou část odpoledne tedy vyřizovali pochůzky, nosili obědy, a dokonce, poté co je chytil jeden z rybářů, natírali člun. Odměnou jim bylo pár ryb pečených nad ohněm, a i jakási tekutina v láhvi, která jim, však byla následně zabavena.
Po pozdním obědě se oba přátelé ukryli na pláži, pod obráceným trupem ztrouchnivělého člunu, kde zůstali až do večera. Gordon se ji, stejně jako tolikrát před tím, pokoušel naučit něco z hvězdopravy a Chloe se, stejně usilovně jako vždy, snažila zapamatovat si alespoň zlomek z toho, co jí říkal. Nebyla o moc úspěšnější než obvykle. Nakonec, když mu konečně došla trpělivost, shodil ji Gordon nemilosrdně do písku a dal se na útěk. Pomsta, které se mu dostalo, nebyla ničím jiným než spravedlivým vyrovnáním účtů. Vždyť ještě ve chvíli, kdy se loučili, si Chloe musela z vlasů vyklepávat písek. Přesto, to jediné, co z jejich krátké potyčky vzešlo, byl smích, spousta smíchu. Tak dobří přátelé to byli. Gordon byl dokonce natolik laskavý, že ji doprovodil až k domovním dveřím a na rozloučenou jí dvorně stiskl ruku.
Jak teď, ale stála na ztichlé, setmělé chodbě, nemohla se Chloe zbavit pocitu, že je něco jinak. Nebylo to zřetelné, a ještě se to nestalo, přesto to viselo ve vzduchu, jako blížící se bouře, které se nedá vyhnout, a když odezní, nic z toho, co po ní zůstane, už nebude jako dřív.
Vykročila ke schodům a dostala se až na první podestu, když odněkud z dálky zaslechla, jak Edward Bennet, nejspíš už ze spaní, ošklivě kašle. Na tváři se jí objevil úzkostný výraz, ten kašel už velmi dlouho neslyšela a upřímně doufala, že také neuslyší. Nastražila uši a chvíli naslouchala, zdálo se však, že její otec spí opět klidně. Oddechla si a pokračovala v dlouhé cestě do podkroví.
V jejím pokoji nikdo nebyl.
Ne snad, že by někoho čekala, ale přesto jí to, po minulé noci, připadalo poněkud zvláštní.
Byla už připravená ulehnout do své postele a nechat se pohltit spánkem, když to zaslechla. Otevřeným oknem se dovnitř linula tichá, kouzelná hudba. Okamžitě se na posteli posadila a vyhlédla z něj. Město pod ní již bylo temné a tiché, spící. Takže ta hudba pocházela, Chloe se vyklonila ještě víc, ze střechy.
Na střechu vedla z jejího pokoje jediná cesta, stačilo vylézt na parapet, nebrat na vědomí, že pád na zem by ji nepochybně zabil, opatrně se přesunout až na jeho okraj, párkrát přehmátnout a bylo to.
Tašky, přestože na ně po většinu dne svítilo slunce, se dávno vzdaly nashromážděného tepla, a teď ji příjemně chladily do bosých chodidel. Jakmile stála pevně na nohou, pátravě se rozhlédla kolem.
Měsíc, sice už ne v úplňku, ale stále absurdně velký, ozařoval celý prostor a hudba nepřestávala znít. Proto pro ni nebyl velký problém, objevit jejího tvůrce. Na opačném konci střechy, sedící na střešních taškách, někdo byl. Postava s tváří skrytou ve stínu, hrající na úzkou dřevěnou flétnu. Tón za tónem, hudba tak jemná a zvláštní, že Chloe měla co dělat, aby se nesoustředila jen na ni.
Zaváhala, ale jen na okamžik, pak konečně udělala krůček kupředu, malý a váhavý, ale stačilo to, aby se postava zarazila a přestala hrát. Nakonec se k ní, s tváří stále ještě skrytou ve stínu, obrátila s něčím, co by se snad vzdáleně dalo nazývat úsměvem.
„Zdravím tě anděli," pronesl muž hlasem jemným jak noc. Kolem Chloe se prohnal noční vítr, když na ni z temnoty zazářily jeho oči, jako dvě padlé hvězdy.
„Čekal jsem na tebe."