Písně Fae

Kapitola 4

Když druhý den, na prahu poledne, vystoupal Edward Bennet do podkrovního pokoje, našel svou dceru, jak tvrdě spí, stočená mezi polštáři na podlaze. Málem převrhl vyhaslou lampu, o níž si byl stoprocentně jist, že na zemi neměla co dělat. Pak mu padl zrak na knihu, ležící jen kousek od natažené ručky jeho dcerky.
V pokoji nebyl nikdo, kdo by si všiml znepokojení v Edwardových očích ani sevřených rtů, které se proměnily v pouhou čáru na jeho opálené tváři.
„To nejspíš nebude to nejpohodlnější místo na spaní má drahá," klekl si k ní a odhrnul jí z tváře pramen hedvábných vlasů. Chloe pomalu otevřela oči a rozespale se na něj usmála.
„Dobré ráno otče," posadila se a protáhla si záda, po noci strávené na prkenné podlaze zůstala celá rozbolavělá.
„S křížkem po funuse má milá," pousmál se a otočil se k odchodu, „a měla by ses obléknout, dole na tebe čeká mladý Farrell, víš, koho myslím, ten s tím podivným křestním jménem."
„Myslíš Gordon?" Chloe začala hledat oblečení.
„To je on," mrkl na ni, „kdo dnes pojmenuje své dítě Gordon?" Chloe se zasmála.
„Náhodou, myslím, že je to..." sklouzla pohledem na knihu na zemi a zarazila se, „počkej ještě!" zavolala. Otočil se, a když si všiml, co má jeho dcera v ruce, jeho pohled nepatrně ochladl.
Chloe k němu přispěchala a začala knihou listovat.
„Našla jsem to včera, přišlo mi to jako věnování, ale nedokázala jsem rozpoznat jazyk, kterým je to napsáno." Konečně našla příslušnou stranu a upřela oči na... prázdný papír?
„Bylo to tady, ještě včera," ujistila otce, který předmět převzal a pátravě se jí zadíval do očí. Nepochyboval o tom, že jeho dcera mluví pravdu, přál si ale, aby tomu tak nebylo.
Povzbudivě se na ni usmál a pohladil ji po jemných tmavých vlasech.
„Podívám se na to, teď ale pospíchej, nechceš přece nechat... Geralda čekat." A s těmi slovy pokoj opustil, Chloe se musela usmát, bylo dost, že Edward v jednom kuse nepletl jména vlastní rodiny, chtít po něm, aby si pamatoval nějaká další, by bylo nejspíš přehnané. A přece jen, pomyslela si už oblečená Chloe, když se vydala po schodech dolů, první písmeno trefil správně.

Chloe skutečně našla Gordona, jak nervózně přešlapuje u vchodových dveří, a kromě něj i tři páry očí, střídavě vykukující zpoza těch kuchyňských. Mladší část jejího příbuzenstva se zřejmě nemohla dočkat, až se jim bude moct nalepit na paty. Blýskla po nich zářivým úsměvem, to si je, ale nejdřív budou muset chytit.
„Poběž!" popadla Gordona za ruku dřív, než stihl cokoli říct a vyběhla s ním na liduprázdnou ulici.
Utíkali, co jim síly stačily, ovšem jejich malí pronásledovatelé na sebe nenechali dlouho čekat a s notnou dávkou křiku se pustili za nimi, ohlédla se a potěšeně se zašklebila, když našla v Gordonových očích tančit jiskry.
Blížili se k hoře, k jejich poslednímu útočišti. Když byli konečně před stěnou lesního porostu, Chloe okamžitě zmizela mezi keři a Gordon zrovna tak, na úzké, stoupavé cestě, kryté větvemi už nebylo třeba spěchat, byli jediní, kteří ji znali.
Než se dostali na její konec, byli už oba udýchaní a bylo jim horko. Gordon se způsobně usadil na velký kámen, zatímco Chloe sebou plácla do trávy. Byli na skalním převisu na jihovýchodní straně hory, za zády měli malou jeskyni a z bočních stran byli obklopeni stromy. Jejich tajné místo. Bezpečí.
Před nimi se táhlo moře, kam až oko dohlédlo, třpytilo se jasnou modří a jeho hladina se podobala zrcadlu.
Chloe se opřela o lokty, aby nastavila tvář slanému větru. Pod sebou viděla pole, kde pěstovali anvil, nyní, stejně jako celé město, skrytá ve stínu Horního Verisu.
„Mohli bychom jim jít pomoct," navrhla a nepatrně natočila hlavu, aby viděla na Gordona, který se právě natáhl vedle ní. Ten se zamračil.
„Matka říká, že bychom takové věci měli nechávat na ostatních," zamumlal. Chloe se k němu otočila úplně.
„Strýček Bil zas povídal, že až jednou začne pršet, tvoje matka se utopí." Gordon se posadil.
„Co tím myslíš?"
Chloe se zasmála a prstem nadzvedla špičku svého nosu. Zachrochtala. Gordon se jen smutně usmál. Dloubla do něj loktem.
„Povýšenost přenechme jim," kývla hlavou k vrcholu hory, „my zezdola, musíme držet při sobě." Gordon přikývl.
„Jednou tě tam vezmu, slibuji Chloe. Pak se na nás už nikdo nebude moct dívat svrchu." Chloe naklonila hlavu a na okamžik se zaposlouchala do vzdáleného šumění moře.
„Myslíš, až budeme svoji a všechno bude kvést?" zeptala se žertovně, ale když jí chlapec odpověděl, v jeho očích nebyl ani náznak pobavení.
„Přesně tak." Jeho ruka se váhavě přesunula blíž k té její a Chloe okamžitě vyskočila na nohy, když však spatřila jeho ublížený výraz, špatné svědomí ji přemohlo a pomohla mu vstát.
„Tak pojď manželi," vyzvala ho, načež oba, stále ještě ruku v ruce, seskočili ze skalní římsy, a řítili se vstříc zářivé hladině jezera.