Písně Fae

Kapitola 10

„Jak dlouho?" zeptala se Chloe tiše. Poté co odešli z pláže, rozhodla se, že Doriana trochu provede kolem. Ukázala mu anvilové pole, jezero, a teď se podél řeky, vycházkovým krokem, vraceli zpět do města. I když se ho Chloe dokázala dotknout, nebyl si Dorian jist, zda ho kdokoli jiný vůbec bude schopen spatřit. Po této poznámce Chloe poznala, že je čas. Dorian chvíli přemýšlel.
„Těžko říct," začal, „mé vzpomínky stále ještě nejsou docela jasné, myslím, že jsem spal?" Tvářil se zkroušeně, jako by ho mrzelo, že jí nedokáže odpovědět.
„Chápu," usmála se na něj. Byl-li jedním z vojáků bitvy, kterou kniha popisovala, mohl tam spát celá staletí. To ji přivedlo k další otázce.
„Na jaké straně jsi bojoval, pane?" Zarazil se, nechápavě si ji prohlédl.
„Straně?"
„V té bitvě přeci," vysvětlila.
„Ach, záleží na tom?" zeptal se.
„Ovšemže záleží," odpověděla rozhořčeně, „ti muži bojovali a umírali, pro to nejcennější, co měli, pro svou víru. Jak by na tom mohlo nezáležet?" Zvýšila hlas. Dorian na ni několik vteřin zamyšleně hleděl, pak se ji, s lehkým pobavením pokusil uklidnit.
„Máš pravdu, laskavá Chloe. Omlouvám se. Chtěl jsem jen říct, že po té době, mi toho v paměti utkvělo jen velmi málo. Nemýlím-li se, ani ta kniha není příliš konkrétní." Tím ji umlčel. Sklopila oči, přikývla, zasmušilá a nejspíš i trochu zklamaná. Blížili se k městu a ze tmy se začaly vynořovat první domy.
Jeho ruka našla její, něžně obemkl její prsty a nepatrně je stiskl.
„Má paměť se brzy navrátí, stejně jako mé síly. Pak dostaneš své odpovědi, slibuji." Když neodpovídala, zastavil se, aby jí mohl pohlédnout do očí. Nenechala ho, srdce jí pevně sevřel pocit viny, lítost ho jen umocňovala.
„Omlouvám se," špitla, „nedokážu si představit, jaké to musí být. Zůstat sám, v neznámém světě, po tolika letech. A jediné, co dělám je..." zastavil ji a z líce jí setřel jedinou třpytivou slzu. Zůstali stát na pomezí světla a tmy, tiše a nehybně.
Když Dorian konečně promluvil, jeho hlas byl tichý, jemný.
„Neprolévej slzy v tak překrásnou noc," za ucho jí zastrčil zatoulaný pramen vlasů, „vždyť tu teď stojím, jen díky tobě, mohu dýchat, mohu cítit teplo tvé dlaně, to všechno, protože jsi mne přivedla zpět."
„Ale... jak? Jak jsem něco takového udělala?" mluvila tiše, byla to jedna z nejasností, které ji trápily nejvíc. Jak může jen přijímat Dorianův vděk, když ani neví, co přesně dokázala nebo jak. Stačilo snad knihu jen přečíst? Byla stovky let stará, jejích stránek se musely dotknout desítky rukou a desítky očí musely obdivovat všechny ty složité iluminace. V čem byla ona jiná? Usmál se.
„To, milá Chloe, je velice dobrá otázka."

Vydali se dál. Oba ztraceni ve svých myšlenkách. A než dorazili k hlavní ulici, ani jeden z nich nepromluvil.
Z dálky se k nim nesla hudba, která se v ničem nepodobala té Dorianově, tahle byla vřelá, živá a dobře známá. Tuhle píseň si zpívaly ženy z města, když věšely prádlo. Zněla v krčmách a všech lodích, na které kdy zabloudil námořník z Verisu. Matky ji broukaly svým dětem před spaním a ty ji zas šířily mezi sebou. Hudba Verisu. Aniž by o tom příliš přemýšlela, začala si ji Chloe tiše hvízdat. Pochmurná nálada se pozvolna rozplývala.
Koutkem oka zahlédla, jak na ni Dorian fascinovaně hledí. Když se dostala ke své oblíbené části, usmíval se.
Dospěli ke konci. Chloe věděla, že pokud budou dlouho váhat, znovu je přepadnou chmury, proto nezastavila. Vtáhla Doriana přímo na rušnou ulici.