Písně Fae

Kapitola 6

Mléčně bílý měsíc a nesmrtelné hvězdy, všité do noční oblohy, byly jedinými svědky onoho neobvyklého shledání, k němuž na střeše právě došlo.
Do noční košile oděná dívka, stále ještě okouzlena hudbou, jež i po doznění zůstávala ve vzduchu jako neviditelný opar. A ani strach, který by byl v její situaci pochopitelný, nedokázal oslabit její zvědavost.
Pak tu byl také mladík s rouchem ze stínů a očima jako hvězdy, zářivé, staré a neuvěřitelně smutné.
Zřejmě se v situaci orientoval lépe, očividně věděl víc než dívka, která se sice nebála, ale přesto věděla, že jejich setkání je přinejmenším zvláštní.
Byl to nepřítel? Přítel? Nebo jen cizinec, ztracený na cestě za měsícem? Čekal skutečně na ni? Proč?
Všechny tyto otázky proplouvaly závratnou rychlostí myslí mlčící dívky, ale žádná se nedostala až do jejích úst. Popravdě řečeno, dívka netušila, co má dělat. Jen jedinou věcí si byla jistá, spolu s cizincovými, se na ni upírají i oči osudu. Sledující každou její myšlenku, předstírající, že se na tom, jak bude její příběh pokračovat, byť jen nepatrně, podílí i ona a rozhodnutí, které má učinit.

Mlčky si hleděli do očí a po nějaký čas, bylo jediným zvukem rozléhajícím se kolem, ševelení větru v korunách stromů.
„Kdo jsi pane?" zeptala se konečně Chloe hlasem sotva hlasitějším než šepot, tichou nocí se, však nesl překvapivě jasně.
Přestože ji zcela jistě slyšel, cizinec neodpověděl hned, strnul a na okamžik se zdál být zcela vyveden z míry.
Pak ale chvíle překvapení pominula. Muž se s nadlidskou elegancí vymrštil z místa, kde seděl. Smekl neviditelný klobouk a uklonil se tak hluboko, že stačil kousek a dotýkal by se země. Chloe o malý krok ustoupila.
„Odpusť mi prosím mou nevychovanost," začal melodickým hlasem.
„Mé jméno je Dorian Knox a při hvězdách a věčné noci, jsem ti k službám, slečno." Imaginární klobouk, jak si Chloe všimla, pozbyl své přízračnosti, když se jako oblak černé mlhy zhmotnil v mužově ruce. Ten se znovu narovnal a nedbale si ho nasadil na hlavu.
„Tobě i tvé rodině," odpověděla bezmyšlenkovitě.
Způsob, jakým se představil Chloe poněkud zaskočil, vzhledem k místu a času jejich setkání, nemluvě o tom, že před něj předstoupila bosá a v noční košili. Přesto teď nemohla jinak než mu oplatit stejnou mincí. Stiskla bílou látku svých šatů a předvedla nejlepší úklonu, jaké byla schopna. Na rtech se jí objevil drobný úsměv, jako paprsek měsíce prozařující mezi větvemi.
„Jmenuji se Chloe, Chloe Bennetová, pane."
Překvapil ji, trochu, takhle už se dlouho nikdo nezdravil. Za svou znalost této etikety vděčila samozřejmě Edwardovi.
Poté mu konečně položila onu otázku, která ji užírala od chvíle, kdy ho uviděla. Dorian Knox se zasmál.
Měl prapodivný smích, v Chloeině nitru, jako by se cosi zachvělo, když mu naslouchala.
„Jak jsem řekl, čekal jsem na tebe."
„Proč?" Znovu ten smích.
Teď, když je od sebe dělilo jen pár kroků, všimla si Chloe jeho tváře. Předtím si myslela, že na ni jen nedopadá světlo. Nyní však viděla, že je zkrátka plná stínů. Mihotaly se a přelévaly, takže na cizincově tváři byly znát pouze základní rysy.
„Jsem tu jen díky tobě." Přistoupil o krok blíž.
„Jak..." další krok. Poprvé za celý večer, ucítila Chloe spáry strachu, když se Dorian Knox svou poněkud průsvitnou rukou zlehka dotkl její tváře.
„Drahá Chloe," pronesl tiše, „vždyť to tys mne přivolala." Tón, jakým mluvil, zněl tak bezstarostně a šťastně, přesto se Chloe nemohla zbavit dojmu, že právě hledí do těch nejsmutnějších očí, jaké kdy viděla.
Než se stačila vzpamatovat, dělily je opět celé metry, Dorian teď stál na samém okraji střechy. Zlehka se uklonil a věnoval jí další úsměv plný tajemství.
„Brzy na viděnou, má paní." Pak, s rukama široce roztaženýma a očima stále upřenýma do těch jejích, skočil.