Písně Fae

Kapitola 11

Byla teplá noc, navzdory pozdní hodině, byla vzhůru dobrá polovina města a většina z nich oslavovala v přístavu. Chloe s Dorianem všechen ten tanec a smích zpovzdálí sledovali.
Cestou narazili na mnoho lidí, někteří Chloe pozdravili a dali se s ní do řeči, jiní alespoň pokývli hlavou. Nikdo z nich však nepostřehl cizince kráčejícího po jejím boku. Jediný pohled, jediná poznámka, bylo jasné, že pro ně neexistoval.
Chloe spíš cítila, než viděla Dorianův zármutek. Neměla ponětí o tom, jak příšerné to musí být. Procházet světem neviditelný, nedotknutelný. S vědomím, že by mohl křičet, jak jen chtěl, a přesto by se nikdo ani neotočil jeho směrem.
Odtáhla ho k jedné krčmě na nábřeží, jejíž střecha jim poskytla nejen soukromí, ale i výhled, na všechno, co se odehrávalo dole pod nimi.
Chloe chvíli pátrala očima v davu, až konečně nalezla Edwarda, jak se nedbale opírá o strom na druhé straně dlážděné třídy. Ve tváři mu pohrával mírný úsměv, působil však vyčerpaně.
Potlačila touhu seskočit ze střechy a rozeběhnout se k němu, obzvlášť ve chvíli, kdy k němu přitančila jedna z dam. Rosaline měla, jako většina města snědou pleť a tmavé vlasy, které jí dosahovaly až k bedrům. Byla hezká, milá, ale také nejméně o osm let mladší než Edward. Rudé rty se vesele usmívaly a kovové kroužky kolem jejích zápěstí i kotníků nepochybně hlasitě cinkaly, když narušila Edwardovu osobní zónu, aby ho vyzvala k tanci.
Chloe sledovala, jak se její otec omluvně usmál a Rosaline viditelně zklamaná odtančila pryč. Spokojeně se zašklebila.
„Kdo to je?" uslyšela za sebou hlas. Dorian už ji chvíli zvědavě pozoroval. Otočila se zpět k němu.
„Můj otec."
Z Dorianova neúplného obličeje se nedalo nic vyčíst. Těkal pohledem mezi ní a Edwardem, jako by hledal... nebyla si úplně jistá, co vlastně, ale bylo předem jasné, že ptát se nemá cenu. Položila tedy jinou otázku.
„Když jsme se poprvé setkali," trhl sebou, když ho vyrušila z přemýšlení, „proč jsi mne nazval andělem?" Nemyslela si o sobě nic špatného, ale takové oslovení jí připadalo poněkud přehnané. Bylo to poprvé, kdy se jeho reakce alespoň vzdáleně přiblížila rozpakům.
„No, tvé vlas-" zarazil se, rukou v rukavici udělal jakési gesto, příliš rychle na to, aby ho Chloe stačila postřehnout, „jak jsem již řekl, byl jsem zmatený, a ani zdaleka v té nejlepší formě, znovu tě prosím, zapomeň na to." Nevěřila mu, ne úplně. Ten úsměv? Ty oči? Odpovědi, které jen vyvolají další otázky? Poznala lháře, zbývalo jen přijít na to, v čem přesně jí Dorian Knox lže. Poslední otázka, poslední ze seznamu.
„Na úvodní stránce knihy bylo něco napsáno," začala, „jazykem, který neznám, a když jsem ji pak chtěla ukázat otci, papír byl prázdný, ty víš, co tam stálo, že?" usmíval se.
„Předpokládám, že dnes už tuto řeč mnoho lidí neovládá. A pochop, že v překladu to není ani zdaleka tak působivé," odkašlal si.
„Nechť všechny bytosti světla i tmy, znají pravdu o vědění, jež se zde skrývá."
Chloe se zachvěla, jeho jinak jemný hlas, jako by se jí zařízl hluboko do nitra. Už nevypadal tak přátelsky a v jeho očích, jako by dřímalo něco, co se ani zdaleka neblížilo ničemu lidskému. Ale ani strach nedokázal zastavit slova, která jí, v nastalém tichu, splynula ze rtů.
„Kdo přesně jsi, Doriane Knoxi?" Široce se zazubil, vstal a rozpřáhl ruce.
Oblohu za jeho zády rozzářil ohňostroj.