Déšť se nakonec utišil až k pozdnímu odpoledni. Slunce si našlo cestu skrze mraky a společně s vlahým větrem alespoň z části vysušilo ulice. Voda, která se nestačila vsáknout do země, již byla sítí žlabů táhnoucích se městem odvedena k anvilovému poli a do řeky.
Lidé začali vycházet ven, nosili nábytek, chystali stánky. Děti si hrály v kalužích, přeskakovaly potůčky, stavěly hráze.
Teta May i všechny její sestřenice strávily věčnost před svými zrcadly, a dokonce i Chloe si výjimečně oblékla šaty, existovala však jen skutečně malá šance, že se do dalšího dne zachovají. Dokonce se pokusila trochu učesat své nepoddajné vlasy... no, a tam všechna její snaha, s kratičkým monologem a očividně falešnými slzami, tragicky končila.
Vyšla na ulici a sluneční paprsky ji pohladily po tváři, usmála se. Dnes bude jistě dobrý den.
„Jaké potěšení, moci tě znovu spatřit, drahá slečno Chloe."
Samozřejmě věděla, že se s Dorianem Knoxem znovu setká, ale... ani ve snu by ji nenapadlo, že ho najde, ani ne hodinu poté, usazeného na jednom z naplavených trámů. Na tomtéž místě, kde včera, skutečně to bylo teprve včera, strávila spolu s Gordonem většinu večera.
Přátelsky se na ni usmál a mávnutím ruky ji k sobě přizval, jako by to byla ta nejnormálnější věc na celém širém světě. Slunce zrovna zapadalo a město začala pozvolna obklopovat tma.
Chloe se poněkud nervózně posadila nedaleko od Doriana. Klobouk u sebe neměl, a pokud mohla soudit, jeho tvář dnes vyhlížela o zanedbatelný kus skutečněji. Nechala dost prostoru i napjatému tichu, které se teď, s tichou opatrností, uvelebilo mezi nimi. Nesmělé oči upřené na dívku. Jsi na řadě. Šeptalo. Skutečně? Odsekla by Chloe v duchu. Rukou v kapse sevřela malý notes. Měla tolik otázek, ani jedné se však zjevně nechtělo spatřit světlo světa.
Úkosem na Doriana pohlédla, trpělivě vyčkával, usmívaje se. Odvrátila zrak. Nedokázala to, ne potom, co...
„Obav netřeba, milá slečno," přerušil tok jejích myšlenek Dorian.
„Minulou noc jsem nebyl zcela ve své kůži a nejspíš jsem, ve víru radosti, opomněl některé své způsoby," seskočil z trámu a lehce došlápl do písku.
„Proto se teď," předvedl další, rozmáchlou úklonu, „hluboce omlouvám."
„Ne," pokusila se ho zarazit Chloe, „chci říct, v pořádku." Zdálo se, že se uklidnil. Stále se choval trochu zvláštně, nebyla si jistá, zda je to jeho součástí, dobou, ve které žil nebo, jak říkal Gordon, pouze hrou, jen taktikou, jak jí vyvést z míry.
„Měla bych pár otázek," začala váhavě. Dorian s úsměvem přikývl.
„To mě nepřekvapuje," natáhl ruku, aby jí pomohl slézt, „projdeme se?" Chloe ji přijala. Napůl očekávala, že jí její dlaň projde, ale nestalo se. Přestože byla stále ještě trochu mlhavá, cítila Chloe pod tenkou rukavicí z tmavé kůže Dorianovy štíhlé, chladné prsty.
Zůstal na ni překvapeně hledět, načež se jeho pohled přesunul na jejich spojené ruce. Stín z jeho tváře dosud nevymizel, přesto byla schopná, rozpoznat v jeho obličeji radostný šok.
Pak se, bez jakéhokoli varování, sytě a divoce rozesmál. V jednu chvíli ještě tiskl její ruku, v další se zas bezmezně radoval, smál se, poskakoval a tančil. Než se nadála, byl znovu u ní, její drobnou dlaň jemně přidržoval na té své, jako by šlo o to nejcennější, co kdy spatřil. Pokud jeho oči předtím připomínaly hvězdy, teď to byla dvě planoucí slunce.
Naposledy se na Chloe usmál, a pak spolu s ní opustil převrácené plavidlo. Vyšli vstříc začínající noci a městu plnému hudby a světel.
ČTEŠ
Písně Fae
FantastikV rodině Chloe Bennetové se po generace věří, že duše zesnulých opustí náš svět teprve ve chvíli, kdy na ně zapomeneme. Do té doby jsou odsouzeni bloudit po světě a ožívat pouze v knihách, vzpomínkách nebo příbězích. Co když se ale právě Chloe, jej...
