Lovec [Percy Jackson FF]

4.Svoboda ✓

Odbila půlnoc. Podíval jsem se na svá pouta, která jsem už dlouho zmrazoval svými schopnostmi. Zapřel jsem se o mříže a pouta se rozbila jako sklo.

 Když jsem měl volné ruce, použil jsem mrazící schopnost na mříže. Vyrazil jsem je jediný nárazem ramene.

 Došel jsem k protější cele, kde věznili Wolfyho. Ten byl tak vyhublý, že mi stačilo vyrazit jen jednu tyč, aby se dostal ven. A víte, co mi řekl jako první?

 „No to to trvalo.“

 Nevděčník. Ale přesto ho mám rád. Vysvětlil jsem mu svůj plán a on souhlasil. Ještě jsem mu stáhl kovový obojek s řetězem, kterým byl připoutaný, a vyrazili jsme.

 Tím, že jsme oba vlci, když chceme, chodíme úplně neslyšně. Takže jsme za chvíli stáli před trezorem. Ale nebyl to trezor s číselným kódem. Museli jste napsat heslo.

 Tím, že ho zřizoval Zeus, bylo heslo úplně jasné. ZEUSJEBOSS. Při Diově egu by to poznal každý.

 Vešli jsme a začali hledat. Po chvilce jsme našli Wolfyho kožený obojek a můj přívěšek ve tvaru trojzubce. Vlastně to byl můj trojzubec, ale jako maskování se měnil na přívěsek.

 Vzal jsem ho a změnil se do normální podoby. Na ruce se mi objevil stříbrný řetízek. Dotkl jsem se ho a moje triko a tepláky se změnily v loveckou uniformu. To jsou černo hnědé dlouhé volnější kapsáče, černé tričko a černo hnědá koženka.

 A všude jsem měl zbraně. Luk na noze, nůž na paži a tak dále. Vsunul jsem trojzubec do pouzdra na zádech a upravil uniformu tak, že jsem měl dlouhý plášť až po zem a kapuci.

 Vyběhli jsme a snažili se dostat k východu. Už zjistili, že někdo utekl, ale ještě nevěděli, kdo.

 Už jsme byli skoro ve dveřích, když se ozvalo: „Stůj.“

 Za mnou stáli Zeus, Poseidon, Athéna a Árés. Než jsem se otočil, doběhla do dveří parta polobohů. Některé jsem poznal. Byli tam Claris, Nico, moje ségra Greace a…  Annabeth.

 Ta stála tak blízko, že jsem měl špičku jejího meče pod krkem. Byla mnohem krásnější, než jsem si ji pamatoval. Měla ženštější tvary, delší vlasy a plnější rty.

 „Klídek, kočko,“ řekl jsem. „Být tebou, radši bych ten meč sklonil.“

 „Neříkej mi kočko, a –“ začala, ale Zeus ji přerušil.

 „Ne. Ty jsi nemohl utéct,“ řekl vyděšeně.

 „Jak vidíš, mohl,“ řekl jsem posměšně.

 A vyrazil jsem. Vytasil jsem dlouhé drápy, které mi vyrůstaly ze zadní strany dlaní. Odrazil jsem Annabethin meč a prorval si cestu ostatními, než se kdokoli stačil vzpamatovat.

 Roztáhl jsem svá obrovitá modro.stříbrno-černá křídla (když je mám složené, při chůzi je tahám za sebou), drapl Wolfyho, vzlétl a ztratil se jim v oblacích.

Tak. Zase o něco delší kapitolka než minule. Jako další se plánuju napsat kapitolku z pohledu Anabeth, tak doufám že se bude líbit.

Au revoir, lidi😘
Anabeth_Jackse