1. díl | Hra: Zrozena pro měsíc, provdána za slunce ✅

2. | To oslovení...

Mráčky pod ní se zdály být pouhými ostrůvky z cukrové vaty. Každý z nich vypadal jinak, ale ve skutečnosti byly na chlup stejné. Tvořily je miniaturní částečky vody, jež se vypařily z povrchu země.

Když se na tím zamyslela, tak mraky byly jako lidi. Lidi se od sebe lišili v různých vlastnostech, avšak jejich podstata se shodovala. Ne, nemyslela tím, že byli z masa a z kostí, nýbrž jejich duši, kterou naplňovala touha po splnění si svého snu. Nebo se to tak většinou jevilo, ale stejně jako se mezi mraky našly výjimky, našly se také mezi lidmi.

Všechno mělo svůj smysl – každá cesta jednou dospěla konci, stejně jako každý život přinesl smrt. To znamenalo, že i nezapadající součástky existovaly z nějakého důvodu. Nic nebylo jen tak.

Ostrý vítr ošlehl dívčinu mladou tvář, až jí z toho do očí vyhrkly slzy. Svět vzdálený kilometry pod ní vypadal jako postavený ze stavebnice.

Jednou, dvakrát máchla mocnými křídly a vznesla se o pár metrů výš, přičemž provedla otočku na záda. Napnula opeřené letky, na kterých se nechala dál unášet větrem. Nyní pouze volně plachtila jako kluzák. Ruce složila za hlavu pokrytou dlouhými ebenovými vlasy a zrak pozvedla ke kupě jasných bodů nad ní.

Hvězdy, ohniví obři, vzdálení několik milionů světelných let. Dokázala rozpoznat jednotlivá souhvězdí a v duchu přeříkávala jejich názvy. Velký vůz. Malý vůz. Váha. Panna.

Lidé tam dole oplývali neuvěřitelnou představivostí. Uměli z pouhých teček na nebi seskládat obrazy, které dokonce pojmenovali. Tak chytří byli tvorové, mezi něž již dávno nepatřila.

Už století žila s mužem, jemuž dala své všechno. Oddala se mu a stala se strážcem, aby s ním strávila věčnost.

Věčnost. Znělo to tak... Neuvěřitelně. Bude navždy mladá, krásná a chytrá, ačkoliv za to musela zaplatit vysokou daň. Plnit strážcovské povinnosti a riskovat svůj život mnohdy pro bezvýznamné lidi nebylo zase tak hrozné, ale stálo to za to?

Rychlým pohybem vpřed se párkrát radostně přetočila a provedla tak sérii otoček. Kromě věčnosti získala i křídla, jež si zamilovala.

Co může být lepší než nekonečná volnost v oblacích a věčnost strávená s tím nejúžasnějším mužem?

***

Pomaličku otevřela podrážděné oči, které si ještě nestihly přivyknout na ostré světlo vycházející odněkud z vrchu. Zamrkala, aby zahnala slzy, a mlhavým zrakem se rozhlížela kolem sebe ve snaze zjistit, kde se nacházela. Kromě toho, že musela být uvnitř nějaké místnosti, si ničeho jiného zatím nevšimla.

Cítila se unaveně a připadalo jí, že měla tělo vyrobené snad z olova, jak bylo těžké a ztuhlé. Podařilo se jí přimět prsty na rukou k pohybu a maličko pohnout hlavou doprava, ale když to udělala, vydralo se z jejího hrdla zasténání doprovázené hlubokým výdechem. Hrozně ji škrábalo v krku a rty se k sobě lepily, jakmile si po nich přejela jazykem.

Jako první se chtěla posadit a zchladit narůstající žár v hrdle, ale při pokusu se pohnout ji chladná ocelová pouta zarazila a bolest vyrazila dech z plic.

Vzpomínky k ní plynuly a odhalovaly, co se skutečně předtím stalo a jak se vlastně dostala do této nepříjemné situace. Běhaly před jejíma očima jako film a přehrávaly se stále dokola až nabývala pocitu, že by bylo snad lepší na ten celý večer zapomenout.

Tohle rozhodně nebylo poprvé, co se Hadiye něco nevyvedlo přesně podle plánu a skončila ve spárech svého nepřítele, ale ještě nikdy se necítila takto bezmocně.