1. díl | Hra: Zrozena pro měsíc, provdána za slunce ✅

3. | Něco nebylo v pořádku

Během posledního týdne se toho v jejím životě odehrálo víc než za celých dvě stě dvacet let. Všechny ty povídačky, co se Rada snažila ututlat a vždy je popírala, byly skutečné. Báchorky o příchodu nadpřirozených a jejich původu jí dříve připadaly jako hlouposti a nevěřila jim. Myslela si, že skutečně existoval jen jeden svět a každý, kdo tvrdil něco jiného, byl prostě jen blázen, nebo se snažil působit zajímavě.

Lidé i nadpřirozené bytosti vypadali téměř stejně – až na pár výjimek, tvořící druhové rozdíly –, tak proč by měla existovat jiná dimenze, v níž by žili obyvatelé podobní těm pozemským? Přeci by museli být úplně jiní.

Nebo ne?

Museli by také dýchat jiný vzduch a být zvyklí na jiné slunce, pokud by tamější forma života fungovala na podobném principu.

Vyplulo na povrch, že Tolara byla se Zemí spojená jakýmsi poutem, které umožňovalo nejen cestování mezi nimi, ale také tuto nevšední podobnost. Tyto dva světy od sebe odlišovala pouze jedna skutečnost – na Tolaře existovala magie, a právě ona se postarala o stvoření různých druhů nadpřirozených a pozměnila místní krajinu. Mimo to se jednalo o nachlup stejné světy bez jediného rozdílu. Možná by ještě stálo za to zmínit, že Tolara nebyla kulatá stejně jako Země, ale placatá.

Díky poutu mezi oběma světy to však nemělo na nic vliv ani na postavení Slunce a Měsíce, protože tato dvě tělesa zde zastupovaly jejich věrohodné kopie stvořené pomocí magie. Nikdo nevěděl, kdo to způsobil, místní se o to nezajímali. Přijali to podobně jako jiné věci, o nichž zatím Hadiya ještě nevěděla.

Trochu se zavrtěla v sedle tvora, připomínajícího pozemského koně. Rozdíl, tvořila výška a zdobení těla. To mu zdobily všemožně zakroucené, nejčastěji zlaté nebo oranžové žilky. Na čele mu zářilo strážcovské znamení a kopyta měl chráněná kovanými pláty.

Ene.

Tak toto plemeno Ariel nazýval a přisuzoval jeho původ strážcům, jež jej vyšlechtili k dokonalosti. O ničem dalším, týkající se jich nehovořil. Neshledával to důležitým, ačkoliv Hadiya by si jeho povídání ráda poslechla. Cokoliv, co se podobalo koním, ji zajímalo.

Za tu dobu zde strávenou se stihla seznámit se spoustou zajímavých informací a zdejším prostředím. Král jí pověděl o všem, co on sám považoval za důležité. Vyprávěl o historii Tolary, o jednotlivých královstvích a také o dni, kdy zemřela Hadiyina matka.

Ariel ji popisoval jako nádhernou ženu s rudými vlasy a velkýma fialovýma očima barvy toho nejtmavšího ametystu. Dle jeho slov byla dokonalou královnou se železnou vůlí a neohroženým srdcem, které obětovala pro budoucí generace, když za ně položila svůj život.

To, že ji zabil, už nebylo tak působivé jako ten zbytek, ačkoliv se za to na něj nijak nezlobila. Tu ženu neznala, a proto k ní nechovala žádný speciální vztah. Možná si připadala poněkud překvapeně, ale nic víc. Přemýšlela o tom, jak by to asi vypadalo, kdyby se o svém skutečném původu dozvěděla dřív, anebo kdyby její biologická matka zemřela později...

Stále tomu nemohla uvěřit.

Byla královna.

Skutečná královna, nikoliv pouhý smyšlený titul, obdržený od Rady...

Cítila uvnitř jakousi hrdost a touhu jít ve šlépějích svých předků, ovšem zkušenosti, které jí ukazovaly realitu, dokázaly tento pocit překonat. Stát se královnou znělo sice moc hezky, ale představa, že by musela bojovat s Arielem, jehož moc viděla v akci zatím pouze jednou, a to jako ukázku toho, čeho všeho byli místní strážci schopni... Nedokázala si představit, že by s ním musela bojovat a že by ho někdy dokázala porazit.