1. díl | Hra: Zrozena pro měsíc, provdána za slunce ✅

7. | To se ještě uvidí, stříbřenko

 Jediné, co Belona vnímala, byly hrubé doteky pevných mužských rukou, snažící se její tělo položit na dlouhý dřevěný pult.

Dva strážci jí svírali každý za jednu paži, zatímco třetí dával pozor na křídla, kterými mávala ve snaze se alespoň nějak bránit.

Nemohla nad přesilou zvítězit, ani kdyby byla v plné síle – natož ve stavu, kdy sotva stála na nohou. Vzdorovala jim, i přestože ji každý pohyb bolel a nepřinášel nic jiného než bezvýznamnou snahu se zachránit.

Muž, který stál za ní, se přidal ke svým společníkům, a spolu s nimi se podařilo Belonu přitlačit břichem dolů ke stolu. Nebyl pořádně obroušený a připomínal spíš náhodný kus dřeva. Jeden z nich si na ni lehl, aby jí zabránil se zvednout. Mezitím se další postarali o její končetiny, jež natáhly a provazy upevnily. Křídla zajistili podobně s tím, že je oddělili od sebe a napnuli je do nepříjemného úhlu. Ani si nepamatovala, kdy je vytáhla. Muselo se to stát někdy v průběhu souboje.

Manipulaci s jakoukoliv jinou částí těla dokázala v pořádku přestát, ale jakmile došlo na opeřené letky, citlivé i na letmý dotek... Trpěla už jen při představě, že by jim mohli ublížit. Každý strážce i bojovník byl na ně háklivý a pokud došlo na souboj nebo jinou situaci, kde často přišli k úhoně, chránili si převážně je, čímž se řídila i Belona.

Neschopná jediného pohybu s hlavou zvednutou, aby viděla, co se kolem ní dělo, pozorovala místo v podzemí, kam ji zavedli. Strohou místnost vyplňoval pouze nástroj, v jehož spárech se nešťastně ocitla. Na to, co se bude dít dál, přišla rychle, a když ke svému závěru došla, uvolnila napětí ve svém těle a klidě ležela. Snažila se nevnímat ztuhlé končetiny ani drsný povrch dřeva, o nějž se její kůže třela.

„Belono, jsem tak rád za tvou návštěvu. Doufám, že máš pohodlí. Byl bych nerad, kdyby můj host musel trpět," ozval se Arielův hlas.

Přiměl jím Belonu, aby se na něj zamračila.

Nenáviděla ho.

Spíš zasyčela, než že by pronesla: „Docela si to tu užívám, díky za optání. Co ty a tvé pátrání po artefaktech? Slyšela jsem, že ještě ani jeden nemáš."

„Jen se neboj, brzy budu mít s tvou pomocí oba dva," odvětil sametově a rukou jí prohrábl vlasy.

Ladně ženu obcházel a zdálo se, že si pohled na ni vychutnával. Jeho dotek ji přiváděl k šílenství a nejraději by mu svalnatou pracku urvala.

„Nejsem si úplně jistá, zda mám zájem s tebou spolupracovat. Dávám přednost sólovým akcím," odsekla.

Zatajila dech, když přejel palcem po stříbrném křídle.

Ariel našpulil rty a zatvářil se poněkud rozpačitě, pak ji vzal za bradu, aby si zajistil její plnou pozornost, a medovým hláskem řekl: „A já si myslel, že jsi rozumnější, Belono."

Ve strážcovském jazyce pokynul svým služebníkům, aby začali. Tušila, co přijde, ale když na to došlo, byla stejně překvapená. Všechny její končetiny se natáhly na různé strany. Nejdříve to nebylo tak hrozné, avšak čím déle to trvalo, tím nesnesitelnější bolest cítila.

„Stále jsem nezměnil tvůj názor? Nuže, budeme muset přitvrdit," prohlásil král a se smíchem kývl hlavou na znamení.

Provazy, které už nyní Belonu táhly, až z toho necítila ruce ani nohy, se znovu pohnuly směrem od ní. Ve svém pohybu neustaly. Sice pomalu, ale o to bolestivěji ji napínaly a její tělo pod náporem agónie skučelo.

Zavřela oči. Snažila se přijít na jiné myšlenky, ale to se jí nedařilo. Musela veškerou svou pozornost věnovat tomu, aby nezačala křičet a prosit o milost.

„Pořád nic?" zajímal se.

S úsměvem pozoroval, jak jí po nose stékala kapka potu, která smáčela její šaty a lepila je k rozpálené kůži.

Ariel zkoumavě naklonil hlavu, a pak dodal: „Natáhněte jí i křídla. Chci, aby začala naříkat a žadonit o milost."

Mladší strážce na něj pohlédl a udělal přesně to, co řekl.

Jakmile došlo k tomu nejhoršímu, už ani její vůle nedokázala potlačit bolestné výkřiky a slzy, co jí na tváři vedle potu tvořily mokré stopy. Být na jejím místě někdo jiný, určitě by už omdlel, nebo Arielovi odpřísáhnul věrnost.

Bylo to utrpení, jemuž se nemohla nijak bránit. Musela jej pouze přijmout a doufat, že ho přežije. Kdyby to šlo, hned by se proměnila ve vítr a zmizela odtud, ale hluboko v podzemí neměla dostatek síly.

„Takhle je to o moc lepší," pronesl spokojeně. Otočil se k odchodu.

„Chci slyšet její křik i nahoře. Tak s tím koukejte něco dělat."

Ještě, než odešel, Belona na něj skrze zatnuté zuby zavrčela:

„Za tohle zaplatíš, parchante."

„To se ještě uvidí, stříbřenko."