1. díl | Hra: Zrozena pro měsíc, provdána za slunce ✅

3. | Jdeš s námi

Rozhlédla se kolem, aby se ujistila o svém přesvědčení, ale ničeho divného si nevšimla.

Krále srazil z koně stříbrný stín, který se odnikud zhmotnil a stejně rychle, jako se objevil, také zmizel.

Zastavila svou klisnu a spěšně z ní seskočila s tím, že Arielovi pomůže. Když se však vydala jeho směrem cestu jí zastoupila žena asi o hlavu vyšší, než byla ona a chytla ji za ruku.

„Jdeš s námi."

Prudce se vytrhla z jejího sevření a ustoupila o krok dozadu.

„Já nikam nejdu."

S těmito slovy vytasila z pochvy meč a zaujala obranou pozici. Už pěkně dlouho jej nepoužívala, tak si snad zvládne vzpomenout na dávno zapomenuté pohyby. Co by teď dala za svou dýku nebo granáty.

„To si děláš legraci? Ženská, já s tebou bojovat nebudu..." namítla protivnice a odhalila bílé zuby.

Hadiya na nic nečekala a zaútočila.

Vrhla se na ženu se vší svou nadpřirozenou silou a srazila ji na zem. Popravdě byla překvapená, že se vůbec nebránila.

Hloupé to rozhodnutí.

Přitiskla soupeřku pevně k půdě a pozvedla ostří meče. Vyděšený pohled nepřítele ji nejdříve zarazil, ale neodradil od toho, aby zasadila smrtelnou ránu.

„Počkej," řekla žena a pokračovala, „ty to nechápeš. Já nejsem ta, s níž bys měla bojovat..."

„Slyšela jsem už tedy lepší výmluvy," poznamenala suše a uchopila meč oběma rukama.

Napřáhla se a spustila jej rychlým pohybem dolů.

Očekávala, že projde skrze koženou zbroj jako nůž máslem a probodne její srdce, ovšem něco jí zabránilo, aby ránu zasadila.

Špička zbraně se zastavila těsně nad povrchem kůže a Hadiya zamrzla v této nepříjemné pozici.

Periferním viděním si všimla krále, který se mezitím zvedl a oprášil si oblečení.

„Belona možná slib dala, já však nikoliv," ozval se hrubý ale zároveň jemný ženský hlas zezadu, „klidně zahodím osud světa, ale nenechám tě zabít mou přítelkyni."

Hadiya se chtěla tak zoufale otočit nebo něco říct, ačkoliv nemohla. Cizí moc ji držela a nutila strnule svírat rukojeť meče.

Ariel však promluvil za ní: „Varuju tě, voříšku. Jestli jí ublížíš, poznáš, co znamená skutečné utrpení."

„Nepřišli jsme kvůli tobě, Arieli. Dopřej nám, proto soukromí," odsekla druhá žena a povolila sevření kolem jejího těla.

Zbraň sklouzla dolů, ale nepřítel tam už nebyl.

Vyskočila na nohy a rozhlédla se. Spatřila drobnou dívku s azurovo-růžovými vlasy spletenými do copu, jak soupeří se zlatovlasým králem a hbitě se vyhýbá jeho slunečním útokům. Některé z nich dokonce vykryla štítem v barvách podobných těm, jež nosila na hlavě, a rány oplácela se stejnou vervou jako on.

„Pojď se mnou, dokud je čas. Má společnice ho zaměstná a my zatím utečeme," ozval se hlas první ženy.

Hadiya se za ním otočila. Všimla si stříbrných kadeří. Pohlédla do jejích zvláštních očí a kousek odstoupila.