1. díl | Hra: Zrozena pro měsíc, provdána za slunce ✅

12. | Jsme spřízněné duše

Ode dne, kdy se Hadiya s Chamuelem vypravili na cestu, uběhly již další dva, během nichž se zvládli přemístit o poměrně velký kus. Aby dosáhli skrytého vílího tábora, museli mimo jiné překonat také Eyphisovo pohoří, a to bylo asi to nejtěžší. Zvládli se přes něj dostat už první den, a to jen díky objevení stezky, která jim usnadnila sestup z příkrých srázů. Bez toho by asi nejspíš ještě teď trčeli někde pod hřebeny a jen marně hledali vhodnou pěšinu.

Nyní se nacházeli v oblasti za ním, již pokrýval ten největší les, co zatím spatřila, pokud ovšem nepočítala deštné pralesy.

Nejdříve hvozd tvořily vysoké tmavomodré jehličnany, které postupně přecházely v listnaté stromy s červeno-fialovými korunami. Kráčeli po jakési stezce, čemuž se divila, protože jí Chamuel předtím vysvětloval, že v této části světa se nenacházelo žádné velké město nebo vesnice, kam by větší cesta mohla vést.

Tichý hvozd oplýval rozmanitými druhy zvířat i rostlin, avšak nikdo si zatím netroufl si v jeho blízkosti vybudovat sídlo – tedy až na víly. Princ toto zdůvodňoval tím, že se toto místo nacházelo v odlehlé části Západního kontinentu a že by se zde zároveň skrze husté zalesnění těžko budovala města.

Zbýval jim tak den, možná dva a měli by se dostat do blízkosti tábora. Hadiya se nemohla dočkat, až se pořádně vyspí, nají se dalšího dobrého, a hlavně teplého jídla, a dá si horkou koupel.

To všechno znělo jako sen, který se občas zdál být neskutečný. Na Zemi jí bylo rozhodně lépe. Co jen by dala za auto nebo jiný dopravní prostředek.

Pohodlí těchto dvou světů se rozhodně nemohlo srovnávat. Zatímco u ní doma vzkvétaly technologie, zde neznali... No, neznali toho rozhodně spoustu. Jestli někdy dostane příležitost, tak se postará o to, aby se spojení mezi jejich dvěma dimenzemi prohloubilo. Nemohla přece nechat místní takto trpět.

Šli převážně v noci. Hadiya se nemusela obávat popálení od slunce, a přes den spali skryti ve stínu stromů. Královně tohle vyhovovalo, ačkoliv by nejradši zalezla pod zem a schovala se tam před světlem. Tenhle pocit s každým dalším dnem sílil a přesvědčoval ji o tom, že se z ní stávala jiná nadpřirozená rasa.

Dnes noční oblohu halila mračna zakrývající výhled na hvězdy a měsíc, jenž jím vždy svítil na cestu. To nijak nevadilo, protože záře rostlin postačovala jako dobré osvětlení, a navíc Hadiya viděla i ve tmě. To pro ni byla velká změna.

Připadala si z toho nesvá. Vždycky vnímala temnotu jako něco děsivého a nepochopitelného, avšak čím dál tím více se jí začínala líbit.

Užívala si výhled na večerní krajinu, stejně jako si jej kdysi vychutnávala na tu denní zalitou zlatými slunečními paprsky. Během noci si vždy stáhla z obličeje svůj zahalující šátek a nechala chladný vánek, aby ji ovanul a dodal pocit volnosti. Doufala, že by její problém mohl vyřešit třeba opalovací krém.

No, ne?

Přeci na světle neshořela, ale pouze se rychle spálila, takže to znamenalo, že když se pořádně namaže, tak se před újmou uchrání stejně jako s pomocí látky.

„Dneska je vážně příjemná noc," poznamenal Chamuel a věnoval jí jeden ze svých upřímných úsměvů.

Během jejich cestování si společně moc nepovídali, poněvadž s ním odmítala od večera, kdy jej téměř políbila, hovořit. Nechtěla si připomínat emoce, které pro něj chovala a uzamkla je hluboko pod nánosem zášti.

„Víc se mi líbí, když svítí hvězdy," odtušila nezaujatým hlasem a svou pozornost zaměřila na zachmuřenou oblohu.

Mraky se pomalu vlekly a občas odhalily kousek černého nebe posetého spoustou maličkých teček, jež tak toužila znovu spatřit.