1. díl | Hra: Zrozena pro měsíc, provdána za slunce ✅

14. | Kablea merious thorega, ptur intrium merious drean

S kápí přes hlavu spěchala táborem a nevěnovala pozornost svému okolí. Pouze pátrala zrakem po nějakém náznaku ošetřovny. Míjela různě velké vyvýšené stany, ale po místě, jež hledala, ani stopa. Rozbředlá půda jí pod nohama čvachtala a bránila v rychlejší chůzi, pokud ovšem nechtěla riskovat pád. Vítr načechrával látku, z níž byla přístřeší postavená, skučel a vál tak silně, že Hadiye téměř odvál kapuci.

Když už si myslela, že svůj cíl nenajde, zjevila se před ní velká stavba. Nebyla vystavěná jako zbytek tábora, ale nacházela se při zemi a svou velikostí několikanásobně převyšovala ostatní. Měla malá okna a široký vstup, před nímž stála dvojice vílích mužů i navzdory nepříznivému počasí.

Hlídali nemocnici? Třeba se spletla a tohle ošetřovna vůbec nebyla, ačkoliv ji jiné místo nezaujalo, takže se rozhodla zkusit své štěstí. Zacharel se již musel vrátit do stanu a nejspíše přemýšlel, kam se poděla, a jí to vůbec nebylo líto.

Pozdravila strážné a odhalila jim část svého obličeje, který skrývala před slabým sluncem. Jakmile spatřili její tvář, pokynuli jí, aby šla dál. Na nic se neptali jen ustoupili stranou a zachovávali svůj kamenný výraz.

Prošla kolem nich a vstoupila do útrob kamenné budovy, v níž bylo o něco tepleji než venku. Sklopila kápi a prohrábla si zplihlé vlasy. Když spatřila vnitřek, ujistila se ve svém podezření. Opravdu se jednalo o jakousi nemocnici – všude kolem pobíhaly vysoké víly oblečené do volných rób a kolem pasu měly zavěšené různé pytlíčky.

Rozhlédla se po tmavé chodbě, do níž pronikalo pouze trochu světla, a zastavila první ženu, procházející kolem. Nejspíše jí nerozuměla, protože se jen na královnu mračila, ale i tak pochopila, co se po ní žádalo. Zavedla Hadiyu do pokoje, kde ležel do půl těla svlečený Chamuel a klidně oddechoval. Vycítila kdesi uvnitř, že nespal.

Poděkovala víle pokývnutím hlavy. Odpovědí jí byl úsměv a spěšné vycouvání z malé místnosti, prosycené čerstvým vzduchem, který dovnitř pronikal otevřeným oknem. V pokoji se mimo lůžko nacházela také židle a stůl, pokrytý spoustou nástrojů a přípravků, jimž vůbec nerozuměla. Kamenné stěny smáčela vlhkost a tvořila na nich kapičky stékající k zemi, avšak i přesto zde panovalo teplo.

Přisedla si na stoličku, co pod její váhou zavrzala a upřela na něj své fialové oči. Zkoumala jeho krásné tělo, částečně zakryté obvazem, skrývajícím sérii tmavých stehů v oblasti břicha a několika tmavých podlitin v okolí žeber.

„Zdravíčko, sluníčko," pronesla sladce Hadiya, když si všimla, že Chamuel otevřel víčka a zamžoural na ni unavenýma očima. Byl celý bledý a vypadal unaveně. Co taky očekávala, po tom, co včera téměř umřel v její náruči.

Princ se chystal pokusit se zvednout na lokty, ale ona v mu v tom zabránila slovy, „Nehýbej se nebo si ublížíš."

„Jsem v pohodě," řekl slabým hlasem a uniklo mu zasténání. Pevně semknul víčka a křečovitě dodal, „Jsou to jenom škrábance."

Hadiya se postavila a jemně ho rukama zatlačila k posteli. Vrhla na něj zlostný pohled, „Skoro jsi včera umřel. Zůstaň ležet, prosím, nebo si roztrhneš stehy a vykrvácíš."

Zamračil se a neochotně se uvolnil, přičemž si rukou přejel po obvazech, které mu zakrývaly břicho. Všimla si, že jeho nádechy, byly nepravidelné, a proto se zeptala, „Je všechno v pořádku? Neomdlíš?"

„Je mi dobře," odsekl a zavřel oči, „jsem jenom unavený."

„Unavený... Spíš bych řekla, že tě bolí celé tělo a že máš taky určitě hlad," odtušila a počastovala ho lehkým úsměvem. Užívala si svou výhodu, a tak ho i nadále škádlila. Popravdě by také uvítala nějaké to jídlo. Možná měla počkat na Zacharela a prvně se najíst, avšak nedokázala si pomoct a musela se za ním prostě přijít podívat.