1. díl | Hra: Zrozena pro měsíc, provdána za slunce ✅

10. | Čubička štěká, ale nekouše

Rositu probudila bolest, přicházející z jejích paží, jež byly zavěšeny na dlouhých řetězech, vedoucích až ke klenutému stropu. Měla je utažené těsně kolem zápěstí, takže necítila prsty ani zbytek rukou, pravděpodobně z nedostatečného prokrvení. Nohama se sotva dotýkala země, většinu váhy tedy nesly horní končetiny s tím, že se zlehka bosými špičkami opírala o dřevěnou podlahu. Hlavu téměř nedokázala zvednout, protože gravitace pracovala proti ní a táhla ji dolů. Musela se nejdříve pořádně probrat, než zvládla narovnat krk a rozhlédnout se po velké místnosti.

Nacházela se nepochybně v Arielově sídle na severu Západního kontinentu. Poznala to podle místní výzdoby, již měla možnost už několikrát při své návštěvě obdivovat. Všechno bylo obkládané zlatem a jinými vzácnými kovy, pocházejícími buďto ze Země, nebo Tolary, naleštěné jako zrcadlo a dokonale ladící s ostatními prvky.

Stočila oči před sebe na provizorní trůn, který byl ze všech věcí zdoben nejhonosněji, a na němž zároveň seděl její věznitel.

Bradu si podpíral rukou a na rtech mu hrál spokojený kočičí výraz. Pozoroval každičký Rositin pohyb a viditelně si vychutnával svůj úspěch. Na stolku vedle něj ležela směsice nástrojů, na niž nedokázala zaostřit, avšak i přes to z nich neměla dobrý pocit.

„Konečně jsi vzhůru, kříženče. Už jsem si myslel, že tvůj únos bude zbytečný, ale zdá se, že štěstí je stále nakloněno na mou stranu," pronesl svým melodickým hlasem a na někoho mávl rukou.

Očividně se ten někdo musel nacházet za kouzelnicí. Neviděla jej, ale jakmile kolem ní prošel a ona ucítila dobře známou vůni své přítelkyně, zbystřila a upřela zrak na stříbrovlasou ženu, která se postavila vedle Ariela a nepřítomně hleděla před sebe.

Světlo, přicházející velkým vitrážovým oknem za Rositou, dopadlo na Beloninu ledově klidnou tvář a prohlubovalo světlou jizvu, táhnoucí se okolo jejího levého oka. Občas si vyčítala, že si ji takhle před lety „podepsala", ale nikdo kouzelnici nemohl mít za zlé její strach po tom, čím vším si prošla. Vlastně si Belonu bez té jizvy ani nepamatovala.

„Belono," zašeptala dívka a upřela prosebný pohled na stříbrovlasou.

Proč tam tak jen postávala a nic neudělala?

Ariel se hlasitě rozesmál a pokynul ženě, aby vše vysvětlila za něj.

„Patřím Arielovi a ty mu patříš taky. Musíme najít artefakty a vyhrát... Pro něj."

„To už by stačilo, stříbřenko. Vidím, že s mým kouzlem stále bojuješ, ale děláš si to jen horší. Proč prostě nepřiznáš, že jsem tě zlomil? Nemůžeš nic dělat. Mám tebe a mám i tvého rozkošného mazlíčka. A jakmile získám artefakty a ty mi přivedeš tu umouněnou ‚strážkyni', která poslouží svému jedinému účelu... Uvidíme, co s tebou udělám," promluvil Ariel a postavil se vedle své loutky.

Belona zatínala ruce v pěsti. Snažila se překonat utrpení, co jí působily náramky.

Rosita i přes bolest zatáhla za řetězy a zasyčela.

„Nezapomínej, že ten ‚rozkošný mazlíček' má docela ostré drápy, které by ti nejradši zatnul do krku, Arieli. Proč se mi nepostavíš v rovnocenném souboji? Bojíš se, že prohraješ? Jen mě rozvaž a ukážu ti, jak vypadá utrpení!"

„Čubička štěká, ale nekouše. Neboj se, mám pro tebe taky využití, ale nejdřív..." odvětil s klidem král a rozkázal Beloně, aby stála na místě a neodporovala mu. Poté se k ní naklonil, nebo se spíš ona naklonila kvůli své výšce k němu, a majetnicky jí uloupil polibek.

To, co Rositu překvapovalo nejvíce, byla vášeň, jež do něj její přítelkyně vložila. Neuměla si představit, že by byla hraná, protože jasně poznala emoce za ním skryté.

Bylo to... Krvácela.

Někdo se dotkl její Belony! Patřily jedna druhé. Byly si věrné jako noc dni a tohle to všechno pošpinilo. Nemohla skrze agónii pocitů dýchat.

Když se stříbrovlasá odtáhla a spočinula na Arielovi zrakem, stalo se něco, co nikdo z nich nečekal. Její ruka vystřelila a dopadla na jeho obličej, kde po sobě zanechala rudý flek. Hlava se mu otočila na stranu a ze rtu se spustil pramínek rudé krve. Králův výraz nebyl překvapený. Byl spokojený.

Obrátil se zpátky k ní a dřív, než stačila Rosita nebo Belona něco namítnout, vrazil facku on jí. Neskončilo to pouze jedním úderem, ale pokračovalo to sadou rychlých úderů a kopů, které ženu srazily k zemi, kde zůstala ležet a sotva popadala dech.

Nebránila se. Nemohla se bránit. Nedovolil jí to.

Nebyla si jistá, jestli tohle patřilo k jeho záludné hře. Pokud se snažil kouzelnici rozrušit, tak se mu to podařilo.

„Přestaň! Už má dost, copak to nevidíš? Ani se ti nebrání!" zakřičela na něj a z oka jí vyklouzla slza. „Prosím, už ji nech. Nech mě ji aspoň uzdravit..."

Ariel se zastavil a pohlédl na to, co svým jednáním způsobil. Beloně tekla krev z nosu. Sykavě se nadechovala, přičemž si kryla břicho, do nějž ji kopl.

Kdyby se mohla bránit, jistě by takhle dopadl on. Zbabělec. Nebyl pro Rositu nic víc než zbabělec.

„Uzdravit ji? Ne. Ale mně bys uzdravit mohla, kouzelnice."

Pomalu k ní přešel a setřel prstem drahokam, sklouzávající po její tváři. Opatrně si kapkou potřel část obličeje, kam ho Belona zasáhla, a usmál se.

„Vážně nelhali, když tvrdili, že tvé slzy dělají zázraky. "

„Prosím, Arieli. Jak s ní můžeš takhle zacházet? Po tom všem, co pro tebe udělala a co pro tebe znamenala!" křičela na něj.

Zatínala zuby.

Vzal ji za bradu a pořádně stiskl.

„Jak si dovoluješ vytahovat záležitosti, o nichž nic nevíš, ty zrudný hybride! Jsi odporná. Kdybych pro tebe neměl využití, tak tě roztrhám, rozumíš?"

Vykroutila se z jeho sevření.

„Skrýváš se před pravdou!"

Ignoroval ji.

Ariel sebral ze stolu ony nerozpoznatelné nástroje a přistoupil zpátky k Rositě. Stříbrovlasé poručil, aby se přestala válet po zemi a zvedla se.

Pozorovala ji, jak se i přes bolest snažila postavit na nohy a rovně stát. Zřela v jejích očích známky utrpení.

Když se narovnala a převzala od krále náčiní, přišla blíž ke kouzelnici a chladně řekla: „Potřebuju tvoje slzy. Buď se rozbrečíš sama, nebo ti k tomu dám důvod."

„To snad nemyslíš vážně, Arieli. Opravdu po ní chceš, aby mi odebírala slzy?" nervózně se uchechtla Rosita a pohlédla na něj.

„Chci mít zásobu tvých slz. Kdyby šlo o krev, bylo by to mnohem snadnější, takhle to sice potrvá déle, ale to, co dokážou, to plně vykompenzuje," pronesl a odvrátil se k odchodu.

Rosita nic dalšího neřekla, pouze nechala Belonu, aby začala s prací, kterou jí král nakázal.

Nebylo to vyloženě bolestivé, ale ani to nebylo příjemné. Protože se kouzelnice odmítala na povel rozplakat, žena jí vždy do oka stříkla trochu nějakého roztoku, jenž pálil a způsoboval slzení.

Takhle budou ale zředěné, tak proč zrovna tenhle způsob?

Existovaly jiné metody, jak u někoho vyvolat masivní slzení, a určitě by dokázala vymyslet nejméně jednu nebo dvě, nezahrnující kontaminaci žádaného produktu. Tedy myslela si, že byl Ariel chytřejší v těchto záležitostech. Možná ta látka obsahovala něco, co časem vytěká a nenaruší to tak chemické složení.