1. díl | Hra: Zrozena pro měsíc, provdána za slunce ✅

14. | Yure

Mezitím, co Rosita léčila svým novým způsobem prince, se dvojice pomalu vrátila do stanu a ve svitu jediné lampičky, protože se venku stihlo setmít, si vychutnávala už studené jídlo. Královna nic nenamítala a jedla. Popravdě jí vůbec nezáleželo, co to bylo, hlavně, že potom neměla hlad. Snědla celou svou porci, přičemž hladově pokukovala poté Zacharelově. Strážce se s ní tedy rozdělil i o svou část a nevěřícně kroutil hlavou nad jejím apetitem.

"To máš pořád hlad?" řekl, když zmizel i poslední kousek a Hadiya se zatvářila provinile. Neměl jí za zlé, že byla hladová, protože si sám uměl představit, že to asi muselo být zvláštní procházet přeměnou, o níž mu ve zkratce řekla.

"Teď bych si dala víno, ale to asi víly na skladě nemají," zazubila se na něj a odložila hranatou desku z nějaké místní verze porcelánu na kraj postele.

Zacharel se zamračil, "Povíš mi nějaký další detaily o tom, co se tu vlastně furt děje?"

Hadiya mu věnovala jeden ze svých zamyšlených pohledů a přikývla, načež se dala do vyprávění. Včera mu všechno jen krátce shrnula, avšak tentokrát zabrouzdala i do konkrétních situací. Ovšem že vynechala všechny společné chvilky s Chamuelem, poněvadž se styděla svému příteli přiznat, že se za jeho zády líbala se svým bývalým, který byl vlastně její spřízněnou duší, pokud skutečně nelhal.

Vypíchla všechny důležité informace a nezapomněla se ani zmínit o svém rozhodnutí. Byl z toho celkem v šoku a ani se mu nedivila, stále to sama nestihla zpracovat.

"Na tohle všechno budu potřebovat víc trávy," zamumlal s pohledem zapíchnutým do zdi a poškrábal se ve vousech, "No, rozhodně to je zajímavý a určitě by z toho byl dobrej biják."

Zasmála se: "Možná až se vrátíme domů, napíšu scénář a prodám to nějakému studiu. Jen si to představ, koho by tak mohli obsadit do mé role?"

"Myslím, že žádná z pozemskejch hereček neni tak jedinečná jak ty," odvětil a pohladil ji po hřbetu ruky.

Podívala se mu do očí a pootevřela rty. Chtěla něco říct, ale nevěděla co. Tohle byl jeden z těch vzácných momentů, kdy Hadiya nevypadala jako běsnící šelma, avšak jako ptáček, kterému se někdo chystal zastřihnout křídla a strčit ho do zlaté klece.

Nadechl se a pronesl: "Jsem tu s tebou a budu tu s tebou, jo? Nemusíš se bát, Diyo."

Melancholie v jejích fialových očích nadále přetrvávala, když odpověděla: "Jsme tu spolu."

"Přesně tak. Jsme tu spolu a nikdo nás nezastaví, jasný?" jeho slova k ní dolehla a vytvořila v její mysli další otázky a pochybnosti, jež nedokázala říct nahlas.

Zacharel si všiml jejího zamyšlení a nemohl se na ni přestat dívat. Uvědomoval si, že byla jednou tak starší, ale rysy v její tváři pořád působily mladě. Když se na ni člověk zadíval, tak viděl dospělou sebevědomou ženu středního věku, ale ve skutečnosti se pod nánosem líčidel ukrývala mnohem mladší tvář. Hadiya bez jakéhokoliv make-upu vypadala nanejvýš na dvacet možná ještě méně. Jen málokdy si tohle uvědomoval.

Jemu jeho vousy pár let přidávaly, za což byl rád, protože nechtěl připadat okolí jako dítě. Mít o něco vyspělejší rysy se v jejich brandži hodilo.

„Poslouchej, Diyo. Vim, že o tom nebudeš chtít mluvit, ale je všecko v pořádku? Je toho hodně, proměna v něco, co mi vůbec hlava nebere, a navíc je tu ten blb, co tě nechal," pronesl a sevřel její ruku.

Ona jen sklopila víčka a oplatila mu jeho pohled, „Nic mi opravdu není. Kdyby mi něco bylo, tak bych ti o tom přeci řekla. Nic před tebou netajím."