1. díl | Hra: Zrozena pro měsíc, provdána za slunce ✅

12. | Ponožka

Mohutné tlapy opatřené vysouvacími drápy, velké asi jako menší větvičky, se napojovaly na svalnaté nohy a následně štíhlé tělo, jehož kožich byl poset fialovými skvrnami. Chundelatý ocas se pohyboval ze strany na stranu a téměř Hadiyu několikrát šlehl do obličeje.

Její odhad byl však mylný, protože se brzy ozval ženský hlas, přicházející odkudsi zezadu. Otočila se za ním, aby spatřila, komu patřil a jakmile zaregistrovala postavu, oblečenou podobně jako ona, sebejistě kráčející jejím směrem, pozvedla zbraň a řekla: „Jestli chceš peníze, tak tě zklamu, ale nemám u sebe ani vindru a můj společník je na tom podobně. Ale zkoušej to dál. Třeba na někoho, jehož popravení bude stát za to úsilí, narazíš."

Malé rty se zkroutily do úšklebku, když žena odvětila: „Ty musíš být královna. Nejsem žádný zloděj, ty hloupá náno. Přišla jsem si pro tebe. Můj král na tebe již netrpělivě čeká."

„Správně, ale autogramy dávám až zítra, takže se seber a vypadni té blonďaté děvce vzkázat, že jsem s ním skončila. Co je tak těžké pochopit na tom, že už nemám zájem?" pronesla a udělala několik kroků do strany, když se k ní soupeřka přiblížila.

„To tě vůbec nezajímá, co je s těmi dvěma ženami? Obě jsou v jeho moci a kdybys se mnou šla, tak bych se mohla přimluvit a on by tvé kamarády třeba propustil," pokračovala žena, zatímco Chamuel kdesi za ní soupeřil se zvířetem.

Soudě zvuků, jež se ozývaly, muselo jít o náročný boj.

Hadiya se rozesmála: „Cože? Kamarádky? A pak, že já jsem hloupá nána. Nezáleží mi na nich. Jsou mi ukradené, klidně ať si je nechá jako odškodné za to, že jsem ukončila naši dohodu."

Žena s černými vlasy a očima stejné barvy udržovala konverzaci, a dokonce se zdálo, že se nechystala ani tasit svou zbraň. Pouze chodila kolem a neohrabanou angličtinou se královně vysmívala do očí.

„A co ten tvůj, jakže se jmenuje, Zacharel? Říkám jeho jméno správně? Je to skutečně rozkošný kluk, určitě bys o něj nechtěla přijít."

„No, tak víš jméno mého přítele, ale to nic neznamená!" zavrčela a sevřela rukojeť meče pevněji.

Následoval další úšklebek.

„Fakt? A co třeba tohle? Není ti to povědomé?"

Zalovila v hlubokých kapsách a vytáhla z nich jednu roztrhanou ponožku.

„Ponožka?"

„Soustřeď se, huso," odtušila jedovatým tónem žena a odhalila bílé zuby.

Ten pach.

Cítila to.

Byl to pach jejího přítele.

Nemusela nad tím dumat tak dlouho, protože takhle smrděly nohy jen jemu. Ještěže mu neprala oblečení ona, ale jejich „asistentka", jak se dnes říkalo. Ble, fakt páchly odporně.

Hadiya se zamračila, rozkročila nohy a tónem, který naznačoval, že ženu roztrhá, odsekla: „Jestli jsi mu ublížila, ty děvko, tak přísahám, že tvoje zbytky budou sbírat po celém lese."

„Hádám, že jsem se dotkla citlivého místa... Pojď se mnou a Zacharelovi se nic nestane," prohodila soupeřka sladkým hlasem.

Neskočila jí na to a rovnou se po ní vrhla.

Vložila do svého výpadu vztek a prudce sekla ve směru její hlavy. Ta ženská udělala chybu. Vytočit královnu v tuhle dobu nebylo moudré rozhodnutí. Sokyně rychleji, než postřehla, vytáhla odkudsi dlouhou dřevěnou hůl a vykryla její ránu.