1. díl | Hra: Zrozena pro měsíc, provdána za slunce ✅

15. | Umírající život

Rosita tu noc usnula velice rychle. Po tom, co Hadiya upadla do spánku a vílí bojovníci ji odnesli na ošetřovnu, kam se za ní hned vydal její přítel, se odebrala do svého stanu a lehla si na postel. Byla unavená a zároveň vystresovaná z toho všeho kolem. Největší starost jí dělal její moc. Jestliže skutečně ztratila schopnost léčit a místo toho získala prohloubení magie zániku... Neuměla si ani představit, jak s tím naložit.

Byla léčitelka už dlouhá léta a nechtěla o tuhle část sebe přijít. Nejen, že tak neměla možnost pomáhat svým společníkům, ale také nedokázala pracovat se svou podstatou tak jako dřív. Oba aspekty tvořily protiklad toho druhého, což znamenalo, že se navzájem jejich síla vyrovnávala.

A teď? Teď měla strach, že se ponoří příliš hluboko a nechá se zánikem posednout.

Kouzelnici se zdál sen o Beloně.

Viděla v něm svou milovanou a připadala si v její blízkosti v bezpečí. Cítila její vůni a nechala se hladit ve vlasech. Bylo to příjemné a uklidňovalo to rozbouřené moře myšlenek, které svými vlnami narážely do korábu, na němž se vezla dívčina příčetnost. Konečně měla aspoň jednou klid...

Náhle se sen změnil.

Belona, o níž ležela opřená, ji shodila a postavila se výhružně naproti ní. Ve tváři měla šílený výraz, když poručila svému živlu, aby na Rositu zaútočil. Než se nadála tak jí vítr sevřel jako předtím v Arielově paláci a začal jí drtit orgány. Tentokrát to bylo daleko bolestivější a nepříjemnější.

Kopala nohama a natahovala se pod náporem větru, přičemž sledovala chladný obličej své přítelkyně. Vychutnávala si její utrpení a šklebila se jako kočka.

Rositě stékaly po tvářích slzy a nejspíš by i vzlykala, kdyby mohla dýchat. Nevěřila tomu. Nemohlo to být skutečné, ale strach, který ji obklopoval a ukazoval tohle byl silnější. Přemýšlela, proč se tohle dělo a co k tomu vedlo, ale nenacházela žádné logické vysvětlení. Jen se třásla a lapala po dechu.

Dusila se vlastní krví a stále nechápavě hleděla na Belonu, co se jen usmívala a užívala si tento moment. Nepotrvá to dlouho a skutečně zemře. Nebyl tu nikdo by jí pomohl. Zůstala sama. Bezmocná jako člověk. Hledala v sobě něco, co by jí mohlo pomoci, ale nic neměla. Její moc tu nebyla.

„Dokončíme to," pronesla ocelově chladným hlasem a oči jí zaplnila temnota.

Další vlna magie se zvedla, aby Rositu vyřídila jednou provždy, ale to už se dívka probudila a prudce posadila. Celá se chvěla a po těle jí stékaly krůpěje ledového potu. Takhle promočená snad ještě nikdy nebyla. Rozhlížela se staženým hrdlem po stanu a když si všimla, že slunce stále svítilo a do jeho západu zbývalo nejméně pět hodin, trochu se jí ulevilo.

Ačkoliv se uměla přizpůsobit a spát jak během dne, tak během noci, vždy ráda viděla světlo. Bylo to příjemné a zároveň uklidňující, protože během dne alespoň nemusela mít strach ze tmy. Nebála se. To ani náhodou, jen si připadala bezpečněji... No, dobře měla strach.

Ne, že by jí noc úplně děsila, shledávala ji svým způsobem krásnou, avšak kdyby měla zůstat o samotě někde uprostřed temného lesa, konkrétně na Zemi, kde rostliny nevydávaly stejnou záři, a celá krajina by se ponořila pod černou roušku, nejspíš by se sesypala.

Stále roztřesená si prohrábla rozpuštěné vlasy a znovu se položila. Dýchala zrychleně. Snažila se potlačit svůj zběsilý tep, proto se nadechovala zhluboka a nechala své tělo relaxovat. Měla o Belonu strach, ale zároveň měla strach z ní.

Co když se jí podaří ženu osvobodit a všechno bude jiné? Ještě horším scénářem by bylo, kdyby se bojovnice nedokázala vymanit z jeho vůle a navěky zůstala pouhým stínem svého já.

Modlila se k bohyni, aby se jí nic nestalo a vrátila se v pořádku. Na ničem jiném totiž Rositě nezáleželo. Belona byla na prvním místě. Kdyby teď dostala šanci, tak by se pro ni vydala, ale stále v sobě měla něco, co jí v tom bránilo. Obviňovala z toho jejich zničené pouto, ačkoliv... Nemohla si tím být jistá. Třeba ji přestala milovat... Jak by měla vše zpravit? Jak bez aspektu života mohla poskládat zpátky kousky této rozbité skládačky?

Byla neklidná.

Takhle to dál jít nemůže. Musí něco udělat jinak se zblázní.

Vstala.

Začala se oblékat a splétat si své vlasy do volného copu, který si nechala spadat před rameno. Přišel čas na to, aby si Rosita udělala ve všem jasno. Už tohle nemohla déle odkládat. Musela se tomu postavit a čelit svým obavám tváří v tvář.

Když se připravila na cestu, rychle vyskočila ze stanu a vydala se směrem od tábora. Netušila pořádně kam se vlastně vydat, tak se nechala vést instinktem a šla jen jak jí velela magie uvnitř ní. Ignorovala své okolí a soustředila se pouze na umírající život.

Utíkala lesem, slyšela dusot svých nohou a šelest fialové trávy, co se v mírném vánku vlnila. Měla v hlavě úplně zatemněno, takže si ani neuvědomovala nebezpečí, jemuž se vystavila. Sama kdesi v hlubinách hvozdu, bez toho, aniž by někdo věděl, kam odešla.

Ani si nebyla jistá, jestli Eyanoru najde, ale za pokus to stálo. Musela to aspoň zkusit, i když se bála a zároveň se před ní otvírala náruč potenciální smrti. Co když jí její matka rovnou zabije nebo předhodí Vuqorovi? Co mohla ztratit ve své situaci?

Strach, a hlavně nejistota představovali mocné nepřátele, a ti Rositu stavěli do složité situace. Kdyby v táboře zůstala déle, tak by nejspíš všechny povraždila, protože nedokázala potlačit své myšlenky a touhy. Jak moc prahla po tom někomu vyrvat srdce nebo sledovat svou magii pohltit něčí život...

Běžela dál a nezastavovala se.

Kde jen brala dech a sílu?

Byla stále unavená, ale najednou v sobě cítila novou energii. Netušila, odkud pocházela, ale líbilo se jí to. Všude kolem se objevovaly azurové a zelené úponky a společně s ní se pohybovaly po lesní půdě. Omotávaly se kolem stromů a všechno, o což jen zavadily, se proměňovalo v prach, vyjma kouzelnice.

Slyšela je skrze své bijící srdce šeptat slova v cizím jazyce. Četla v nich příběhy o světě, o lidech a o magii. Nesly v sobě výhružky i vlídné vzkazy. Začínala to chápat, ale čím více chápala zánik, tím víc se ztrácela ve svém šílenství