1. díl | Hra: Zrozena pro měsíc, provdána za slunce ✅

9. | Jsem pořád s tebou, kouzelníčku

Chamuel se druhý den ráno probudil jako první. Upřímně byl za to rád, protože jakmile si všiml, že s Hadiyou spolu leželi v těsném objetí s rukama na místech, kde by vůbec být neměly, uvědomil si, že by ho za to nejspíš zabila.

Včera mu jasně dala najevo, že ho nenáviděla a nehodlala svůj postoj v blízké době změnit, a navíc ho téměř připravila o koule. Opravdu nedokázal popsat její pokus o atentát na temného rytíře jinými slovy.

Pomalu ji od sebe odstrčil a pokusil se z královnina sevření vykroutit, ačkoliv to bylo daleko složitější, než si původně myslel. Musel postupovat opatrně, aby svou společnici nevytrhl z náruče spánku, která nad ní začínala ztrácet kontrolu, jak si všiml dle jejích grimas a pohybů.

Podařilo se mu uvolnit nohy a jednu ruku, ta druhá ovšem zůstávala propletená s tou Hadiyinou, což ji při jeho úsilí paži vytáhnout donutilo zesílit stisk.

Nehodlala se ho jen tak vzdát. To musela být tak majetnická i během spánku?

Nechtěl ji probudit, ale pokud bude dál pokračovat, pravděpodobně k tomu nakonec dojde. Zlehka královně prsty přejel po liniích tváře, až dospěl ke krku.

Palcem ji hladil dál na obličeji, což u ní vyvolalo spokojený výraz doprovázený pohybem obočí a tichým zamručením. Rozptýlil tak její pozornost a svou ruku uvolnil bez obav, že by u toho procitla.

Když dokončil svůj úspěšný únik ze spárů spící Hadiyi, posadil se a pohlédl na ni s pobaveným pohledem. Měla ve své otevřené puse pramínky vlasů, co se uvolnily z dávno neexistujícího copu. Křídla se rozprostírala po celé posteli a líce jí růžověly, jako by se snad z něčeho zarděla. Přemítal o tom, zda se jí zdál nějaký sen, nebo byla jen prostě takhle její kůže zbarvená vlivem působení alkoholu.

Musel se pro sebe usmát a potichu pronést: „Ty budeš mít takovou hroznou kocovinu, holka. Třeba si pak uvědomíš, že se nemá chlastat neznámé pití v takovém množství. Kdyby ses mě aspoň zeptala... Ne, Hadiya má prostě vlastní hlavu a názory ostatní jsou nepodstatné."

Chamuel se zvedl a opustil místnost, která za ranního slunce, pronikajícího skrze barevné sklo, vypadala daleko útulněji než v noci, kdy tu byla téměř tma. Pro jeho citlivý čich to tu však moc zavánělo zápachem potu a alkoholu, takže se k odchodu nemusel nutit. Ještě předtím tedy pootevřel jednu ze čtyř částí okna, aby sem proudilo trochu vzduchu.

Měl ještě spoustu práce. Musel Karhanovi lépe objasnit jejich situaci a pokusit se vysmlouvat co možná nejvíc výhod, protože to bylo momentálně to nejdůležitější. Dokud čarodějové budou věřit, že je Hadiya snoubenka jeho bratra, byla tu jistá šance.

Přiznával, že udržet tuhle lež se jevilo jako složité. Karhan totiž pořád pokládal otázky, na něž sotva dokázali odpovědět bez toho, aniž by jen nepatrně naznačili nejistotu, nebo omylem popřeli některé z předešlých tvrzení. Často se ptal na ty stejné věci, jen aby si ověřil, že skutečně nelhali.

Domluvili se proto na této verzi příběhu – Chamuel dostal za úkol od svého krále, aby přivedl Hadiyu ze skrytého úkrytu nedaleko od pevnosti, nacházející se na severu Západní země. Pro nenápadnost s sebou vzal pouze Rositu, kterou představil jako jejich osobní kouzelnici, o níž toho ani jeden moc nevěděli. Mysleli si, že patřila mezi kouzelníky, ale teď, když se ukázalo něco jiného, si o tom budou muset promluvit a vykonat jistý trest za neposlušnost (čarodějové milovali drama a krvavé rituály, kdo by to kdy řekl).

A jak se vlastně dostali do této ošemetné situace? Napadli je. Nebyli si jistí kým, avšak jejich domněnka padla na vílí národ, jenž byl momentálně se Zlatým úsvitem znepřátelený.