1. díl | Hra: Zrozena pro měsíc, provdána za slunce ✅

13. | Jsi tady

Většinu prvního dne dvojice strávila letem přes severní a střední část Západního kontinentu. Zacharel letěl díky příznivým podmínkám rychle, a i přestože netušil, kam vlastně mířil, dokázal s pomocí kouzelnice udržovat správný směr a neztratit se, což se vzhledem k podobnosti krajiny pod ním mohlo snadno stát.

Když slunce začalo klesat k zemi, přistáli a vytvořili si primitivní úkryt mezi pestrobarevnými stromy, kam strážce Rositu opatrně položil. Sám si lehl vedle ní, tedy hned po tom, co z blízkého potoka přinesl vodu. Použil k tomu jeden z kornoutovitých úlomků, jež nalezl válet se na lesní půdě. Nejspíše to byl obal od nějakého semena nebo plodu, ale připadalo mu zvláštní, že by stromy zde tak brzy plodily úrodu.

Napil se, aby zahnal žízeň, a pak se vrátil k dívce, která zhluboka oddechovala. Měla zavřené oči. To, jak je dnes musela namáhat, jim vůbec neprospívalo, a jestli s tím bude pokračovat i zítra, tak se to může hodně špatně vyvrbit.

Rozevřela víčka a on tak mohl spatřit bělma posetá kupou červených teček. Očividně jí v těch místech musely popraskat žilky, jinak si to totiž vysvětlit neuměl.

Vzala si od něj provizorní nádobu a do úst si nalila její obsah. Neobešlo se to bez zmateného šátrání a neohrabané motoriky. Bože, jak jen Rosita mohla ještě žít? Vždyť se nedokázala pomalu ani napít.

Den se rychle uchýlil ke svému konci a dvojici pohltila náruč spánku. Za rozbřesku se znovu Zacharel s Rositou vznesl a pokračoval dál na západ.

Musel přiznat, že létat s v podstatě mrtvou váhou nebylo vůbec snadné. Sice ji pevně svíral, takže se nebál, že by mu vypadla, ale každá zátěž představovala komplikace. Křídla byla uzpůsobena tak, aby unesla pouze tělo, k němuž patřila, a nějakou zanedbatelnou váhu. Vzít k sobě ještě jednoho člověka a nést ho několik hodin... Opravdu neměl takovou kapacitu jako letadlo.

Letky ho bolely a při každém silnějším záchvěvu větru, s nímž musel bojovat, se ozvalo nepříjemné bodání v nosných svalech. Snažil se využít jejich celou plochu a většinu letu tedy pouze plachtil, avšak i přesto se musel, když slétl příliš nízko, znovu vznést.

Po hodinách strávených v oblacích, kdy Rosita mimo vysvětlování a popisování okolností ještě Zacharela chatrně navigovala, konečně přistáli.

Nacházeli se za Eyphisovým pohořím na hranici Tichého hvozdu. Před sebou stále měli ještě kus cesty a jelikož se kouzelnice během letu zvládla aspoň částečně uzdravit, dokázala i s menší pomocí jít.

Strážce ji však musel stále podpírat a upozorňovat ji na nerovný terén, protože ztratila z větší části zrak. Nejednalo se o nic, co by nespravilo pár kouzel, ale jak se snažila skrze ostrý vítr a slunce sledovat cestu, tak se její stav zhoršil do takové míry, že nyní opravdu viděla jen stěží.

Muž jí, jakmile narazili na vodu, vypláchl oči a následně převázal kusem látky, který odtrhl z jejího už tak poničeného oděvu. Byla teď nejen vyčerpaná a slabá, ale navíc ještě slepá. Jestli se ji Zacharel skutečně chystal podrazit, tak by to musel udělat v tuhle chvíli, proto i ve svém špatném stavu dávala pozor a věnovala se cestě.

Kdykoliv se ocitli na rozcestí, což stávalo výjimečně, poněvadž se stále drželi pouze jedné lesní pěšiny, jež zarůstala, zastavil a co možná nejdetailněji své průvodkyni popsal okolí.

Rosita následně rozhodla, kudy půjdou, a tak se to opakovalo do doby, než Zacharel kouzelnici upozornil: „Někdo před náma je. Sou dva a vypadá to, že jeden z nich je zraněnej."