Letadlo po několika hodinách přistálo. Projdeme chodbou a dostaneme se do části příletů. Obvykle by na mě někdo čekal, jak je to tu zvykem. Někdo s cedulí s našimi jmény a vesele podle okolností by nás vítal. Ovšem dnes tomu je jinak…
Posadím se společně s Darcy na stejně opuštěnou lavičku, jako jsme našli na letišti v New Yorku. Let musím říci, že jsme zvládli obě v pořádku. Kojila jsme ji pravidelně a i spala líp, než jsem očekávala. Jen natahovala a dost často, ale vždy jsme to vesele zamluvili a nikoho ani neotravovali, takže to šlo.
V Londýně je teď hodně pozdě večer a je tu otázka… Kam půjdu? Pak mě napadne, pojedu do Holmes Chapel. Ovšem musím zavolat Anne, aby nebyla překvapená. Telefon vyzvání dlouho a mě se zmocní už menší panika. Co když nebudu moc k nim dojet? Budu muset jít domů a poslouchat mámy a táty řeči o tom, jak mi to říkali.
„Halo Emily? Děje se něco? Před chvíli mi volal Harry a má o vás veliký strach.“ vyruší mě z mé myšlenkové bubliny Annie hlas.
„Ahoj Annie. No, mohla bych dojet k vám. Jen prosím nechci, aby to zatím věděl Harry. Mohu tě o to požádat?“ zeptám se a očekávám odpověď.
„Jistě, Emily. Zatím o tom Harrymu neřeknu a ani mu neřeknu, že jsi volala.“ řekne a já si oddychnu.
„Děkuji. Teď půjdu na hotel a vyjedeme brzo ráno.“ řeknu s klidem a chci už zavěsit, ale Annie mě zarazí.
„Počkej. Proč nejdeš k Harrymu domů nebo k rodičům?“ zeptá se.
Mohl by mi být jasné, že se zeptá..
„Annie k Harrymu a domů nepůjdu. Ještě je tu spoustu hotelů. Mám k tomu prostě své důvody. Řeknu ti to, až přijedu ano?“ snažím se vykroutit z rozhovoru.
Jo a mám to v plánu jí to říct. Nerada řeším hovory tohoto typu přes telefon.
„Dobře. Máme Vás rádi a ať už ten můj kluk provedl cokoliv, budeme s vámi. Hlavně se na zítřek vyspěte.“
„Jo vyspíme. Ahoj.“
„Ahoj.“ a zavěsím první.
Tak to bych měla. Teď jen si najít číslo a nejbližší hotel a… Ale zase nač to komplikovat. Emily, Emily… Pojedu prostě k Harrymu domů a zítra prvním autobusem do Holmes Chapel dojedu nebo vlakem podle toho, co pojede.
Táhnu za sebou můj světle červený kufr na kolečkách. Darcy mám ve vaku na břiše, naštěstí spokojeně spinká. Letiště není zase tak daleko od Harryho domu. Dojdu v pohodě pěšky. Jen se mi teda moc nechce nočním Londýnem, ale co, tohle zvládnu.
Všude okolo na mě doléhá tma, já vím, nejsem malá, ale mám prostě strach ze tmy. Když jsem s někým, tak to ze mě vyprchá a jsem v pohodě. Ovšem dnes jsem sama, našeho miláčka počítat nemohu, i kdybych chtěla.
Velice, velice moc si oddychnu, když už jsem u Harryho domu a vkročím na zahradu. Darcy se ve vaku trošičku pohne a ve mně se vyvolá hned starost. Pohladím ji po hlavičce a hned se uklidní. Musíme domů určitě jí je už zima.
Vyhrabu klíče z kapsy u kalhot, kam jsem si je dala a otevřu úplně prázdný byt. Rozsvítím si světlo na chodbě a položím klíče na botník. Trošičku mě oslepí světlo, ale jen na pár vteřin. Darcy také světlo začalo vadit a spustila sirénu. Nádhera!
„Miláčku, to bude dobrý.“ Začnu s ní houpat a ona se pomalinku uklidňuje a usíná.
Stejně nechápu, jak může pořád spát. V letadle prospala skoro celý let, jen tedy výjimky na jídlo, ale i tak. Já jsem nezamhouřila oči vůbec. Měla jsem o ní strach.
