*pohled Emily*
Z postele jsem se zvedla až ve chvíli kdy mě vzbudil pláč mé dcery. Není to sice hlavní důvod, ale dostala jsem taky hlad.
Vezmu Darcy do náruče. Začnu s ní pomali houpat. Moje ruka se dostane na její zadeček a mě hned dojde důvod sirény. Plná nálož v plíně, mámo!
S úsměvem ji položím na přebalovací pult. Darcy na mě upře své zelená očka a usmívá se. Rozepnu ji spodní část tatínkovských dupaček a přetáhnu ji je opatrně přes hlavičku. Položím je na kraj pultu, musím potom požádat Anne o vyprání. Sundam ji plínku.
No jo jak jsem si myslela, normálně přeplněno. Otřu ji zadeček vlhčeným ubrousek a natřu ji zadeček mastičkou.
Vezmu si čistou plinku a obleču jí Darcy. Po té z našeho společného kufru vytáhnu sukýnku světle růžové barvy a bílé tričko s růžovými proužky na konci obou rukávu a okolo pasu.
"Vypadáš jako princezna." řeknu ji, když si ji vezmu do náruče.
Darcy se na mě usměje, ale najednou zesmutní. Její očička se začínají zaplňovat slzami. Položím si ji blíže k tělu a snažím se ji uklidnit.
Bohužel snahu o uklidnění mi zničí můj telefon. Začne zvonit a ještě k tomu s písničkou od kluků.
Darcy se na chvíli zarazí a po té spustí velikou sirénu.
Ten kdo mi volá nepřežije.
...Harry...
"Táta nám volá. Mám mu to vzít?" zeptám se Darcy.
Darcy na mě kouká se slzičkami na tvářích, ale už nebrečí. Otřu ji palcem slzy a zmáčknu zelené tlačítko.
"Ahoj táto."
*pohled Harry*
"Tak ji zavolej. Při nejhorším se zeptáš na Darcy." hustí do mě kluci.
Vracíme se ze zkoušky na hotel. Můj pokoj je stejný jako ty předešlé, protože Harry si je takhle nechal zařídit na celé turné.
Udělám své oblíbené gesto - protočím oči.
"Já, ale nevím jestli to zvládnu. Bojím se, že se mnou nebude chtít mluvit." řeknu klukům pravdu.
Všichni čtyři se najednou zastaví a otočí se na mě. Celou dobu jsem šel o krok za nimi a nemluvil.
"Ono to mluví." řekne Louis a dá si ruku před pusu.
Liam do něj drcne ať je zticha. S úsměvem na něj kývnu a pokračujeme na cestě zpátky do hotelu.
Vlítnu do haly a bez pozdravu nastoupím do výtahu. Vyjedu do našeho patra. Ještě štěstí, že mám pokoj hned naproti výtahu. Nemusím chodit přes celou chodbu jako kluci. S prvním úsměvem na rtech si odemčení pokoj. Ale můj úsměv zmizí, když pokoj je prázdný.
Sundam si svůj černý kabát a pověsím si ho věšák. Dojdu pomalým krokem do ložnice a...
Můj pohled zabrousí k dětské postýlce. Chybí mi ani neví jak.
Najednou se mi v žilách začne proudit kuráž. Jo je to divný, ale díky tomuhle pocitu jsem se odhodlal a vytočil její číslo. Mobil dvakrát zazvonil...
"Ahoj táto." uslyším z druhého konce a já nejednou nejsem schopen nic říct...
No tak Harry, nebuď srab!
_____
Ahooj :)
Rozhovor vám nechám na další díl, ať se máte na co těšit. ;)
Pěkné čtení!
Leuš
