Not My Type - Stony [1]

Promiň ✅

Seve's pov

"Kde zase je? Trvá mu to. Měl si dojít na záchod doma a ne uprostřed louky plné sněhu," říkal jsem si v duchu a u toho jsem hledal Starka. 

Nevím proč, ale dneska se ke mně nechoval jako naprostý blbec. Asi se ještě pořádně neprobudil. Ve stíhačce to byl fakt trapas. Myslel jsem si, že na mě promluvil a otočil jsem se. Člověk by ani neřekl, že má tak dobré tělo. Tedy, ne že by se mi líbil. Jen bych do něj neřekl, že bude mít až tak pěkné břicho. To furt ale nemění nic na tom, že je to jen namyšlený miliardář který má ego větší než tu svoji hloupou budovu.

"Můžeme?" ozvalo se za mnou a já kývl. Iron man šel vedle mě a nic neříkal. Měl v ruce nějaké udělátko a pode toho jsme šli. Raději jsem se neptal, co to je. Jinak by se mi smál. Já ale nemůžu za to, že to v mé době nebylo. Vždycky si mě za to dobírá.

Celkově je tato doba divná. Mrzí mě, že jsem spal tolik let. Kdybych ten den umřel, tak bych tu teď nemusel jít ve sněhu vedle takového aristokrata. Často myslím na to, že jsem měl zůstat pod ledem.

"Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě robotický hlas a já se lekl tak moc, že jsem zakopl. Padal jsem k zemi, ale železná ruka mě chytla. Rychle jsem si stoupl a snažil jsem se, abych vytěsnil všechnu nově hromadící se krev z hlavy. Zase musím být rudý jako rajče. To byl vždycky můj hrozný problém.

"Promiň. Nechtěl jsem tě vylekat," řekl robotickým hlasem a pustil mě. Podíval jsem se na něj a mrzelo mě, že mu nevidím do tváře. 

"Ty se umíš omluvit?" žasl jsem a raději jsem se díval kam šlapu. Příště bych mohl skončit ve sněhu. 

"Snažím se být milý okey? Neber si to osobně. Je to jen mise. Jinak se k tobě budu chovat stejně. Nad čím jsi přemýšlel?" zopakoval svojí otázku a já se musel usmát. Je tak otravný když chce. Je jako malý kluk. Musí dostat vždy všechno, na co si ukáže.

"Nechce se mi to říkat," odpověděl jsem a dál jsem se díval před sebe. Krev se mi znovu začala dostávat do hlavy. Prosím ať už je tma a není nic vidět.

"Nechci být vlezlý," jsi, "ale máme moře času. A já bych vážně chtěl vědět o čem může dědek jako ty přemýšlet. O tom, jestli je mléko ve slevě?" snažil se vtipkovat, ale mě se to dost dotklo. Raději jsem nic neříkal a dál jsem pokračoval. Vzal jsem si ze zad štít a pevně jsem ho držel v ruce. Pro jistotu, kdybych mu chtěl rozbít ciferník jako zrovna teď.

"Snad jsi se neurazil?" řekl a já jsem zrychlil. Vážně na něj teď nemám náladu. Takový trotl se jen tak nevidí. Díval jsem se do země a naboural jsem do něčeho kovového. Dost jsem se bouchl do hlavy a spadl jsem po zádech do sněhu. Super. Snad mi nebude ještě větší zima. 

"Promiň. Myslel jsem, že mě vidíš," řekl Stark a podával mi pomocnou ruku. Nepřijal jsem ji a zvedl jsem se sám. Obešel jsem plechovku a pokračoval jsem v cestě.

"Hej! Tak už dost! Proč furt utíkáš?" křikl Iron man a přiletěl vedle mě. Štít jsem stiskl, otočil jsem se a vrazil jsem mu přímo do přilby. Stark to nečekal a zavrávoral.

"Já NIKDY neutíkám!" křikl jsem na něj a sedl jsem si na zem. Zhluboka jsem dýchal a snažil jsem uklidnit svoje nervy. Mám chuť z něho udělat plechovku na fazole.

Uslyšel jsem syčení sněhu vedle sebe a poté jsem cítil teplou ruku na mých zádech. Podíval jsem se vyděšeně vedle sebe a pohled se mi zastavil na playboyovi. Jednou rukou měl objal a díval se mi do očí. V těch jeho oříškových bylo něco jako smutek? 

"Co to děláš?" řekl jsem a setřásl jsem jeho ruku pryč. Tony na svém obličeji nenechal znát ani náznak emoce. Jen mě pokerfacem sledoval. Pak si povzdechl a rukou si promnul oči.

"Můžeš mi, prosím, říct co se děje?" řekl smutně a dál mě sledoval. Zavřel jsem oči a znovu jsem se chtěl zabít. Do očí se mi začaly hrnout horké slzy. Zakroutil jsem hlavou a odmítal jsem mu cokoliv říct. Nesnáším, když se cítím tak bezmocně. Nemůžu být kapitán, který je vždy nad věcí. Občas je toho i na mě moc.

Znovu jsem ucítil ruku na mých zádech. Musel jsem se trochu usmát. Je opravu jako malé dítě. Nevím, jak dlouho jsme seděli v tom ledovém sněhu a jak dlouho mi Stark jezdil rukou po zádech. Bylo to hrozně příjemné a pomalu jsem se uklidňoval. Doufal jsem, že nikdy neuvidí moji slabou stránku. Teď si ze mě bude dělat ještě větší srandu. 

"Už mi prosím řekneš, co se děje?" znovu se ozval playboy. Oči jsem nechal zavřené a nadechl jsem se.

"Jen je toho občas moc, víš? Vím, že sem nepatřím. Jen si občas přeji, abych zůstal po ledem," řekl jsem a snažil jsem se, aby se můj hlas netřásl. Tonyho ruka se na zádech přestala pohybovat.

"Podívej se na mě," řekl a můžu se vsadit, že do mě měl zabodnutý pohled. Znovu jsem zakroutil hlavou.

"Podívej se na mě, prosím," zopakoval a v jeho hlase byla slyšet kapka zoufalosti. Snažil jsem se zahnat slzy a podíval jsem se na něj. Měl jsem pravdu. Jeho oříškové oči mě sledovaly a tentokrát z nich nebyl cítit beton ale karamel.

"Tohle už NIKDY neříkej! Rozumíš? Kdybys zůstal pod ledem, tak je už dávno po Zemi a všem by vládl Loki. A někam patříš. Patříš k nám. Víš moc dobře, že vždycky můžeš zazvonit u Stark toweru a že se ti vždycky dostane pomoci," řekl mi a díval se mi přímo do očí.

"Neřekl bych, že se mi dostane ve Stark toweru pomoci," řekl jsem a falešně jsem se pousmál. Tony odvrátil svůj pohled a byl zticha. Věděl jsem přesně co to znamená. Jsem mu jedno. Jen potřebuje, abych s ním dodělal misi. Vstal jsem, vzal jsem si štít na záda a rozešel jsem se dál do ledové země.